HLAVN? STR?NKA
 ·O N?S
 ·ZAM?STN?N?
 ·KNIHA N?V?T?V
 ·KONTAKT
 ·NA?E BANNERY
 ·SPAMME?I
  ?E?ENSKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  INGU?SKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  SEVERN? OSETIE
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  DAGEST?N
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  ZPR?VY V ?E?TIN?
 ·M?S??N? P?EHLEDY
 ·ANALYTICK? ?L?NKY

SEZNAM ODKAZŮ

7. října 2008 · VERZE PRO TISK · POSLAT MAILEM

Mezi svobodnou Ičkerií a Kavkazským emirátem

Martin Laryš, exkluzivně pro Prague Watchdog

Před rokem, 7. října 2007, došlo k významnému zlomu ve vývoji hnutí odporu. Prezident neuznávané Čečenské republiky Ičkerie (ČRI) Dokka Umarov vyhlásil islamistický Kavkazský emirát, zahrnující kromě Čečenska také další severokavkazské republiky Ingušsko, Dagestán, Kabardino-Balkarsko, Karačajevo-Čerkessko, Severní Osetii a část Stavropolského kraje.

Umarov tehdy pohrozil Západu, který podle jeho přesvědčení vede válku proti islámu, a vyzval k připojení se ke světovému džihádu: „Jsme neoddělitelnou součástí jedné Ummy. Mrzí mě postoj muslimů, kteří za nepřátele považují pouze ty nevěřící (káfiry), kteří je přímo napadli. Při tom hledají pomoc a soucit u jiných káfirů a zapomínají, že všichni nevěřící tvoří jeden národ. Dnes naši bratři bojují v Afghánistánu, Iráku, Somálsku a Palestině. Všichni, kdo útočí na muslimy, jsou naši nepřátelé. Naším nepřítelem tudíž není pouze Rusko, ale i Amerika, Velká Británie, Izrael a všichni ti, jež vedou válku proti islámu a muslimům!“ (videozáznam).

Umarov se zároveň prohlásil za emíra Kavkazu a jedinou právoplatnou autoritu, které mají bojovníci skládat přísahu.

Co bylo před emirátem

Příklon k radikálnímu islámu byl v řadách povstaleckého hnutí patrný již dávno před 7. říjnem 2007. Maschadovův nástupce Abdul-Chalim Sadulajev před třemi lety jmenoval prvním místopředsedou podzemní vlády Šamila Basajeva, zodpovědného za několik teroristických útoků, včetně akce v Beslanu. Tehdy však hlavní představitel demokratické opozice a zastánce svobodné Ičkerie, bývalý divadelní herec Achmed Zakajev proti tomuto vývoji nijak hlasitě neprotestoval. Namísto toho z radikalizace čečenského odporu obvinil Evropu a její neochotu rázně se postavit za ukončení konfliktu.

Sadulajev mezitím prohlašoval, že dosavadní proevropská orientace hnutí odporu není vhodnou zahraničněpolitickou strategií. Otevřeně se sice Západu nepostavil, ale ukončil politiku vyjednávání. Sadulajev zformuloval myšlenku podobnou té Umarovově, nicméně stihl vytvořit (v květnu 2005) pouze přechodnou strukturu - Kavkazskou frontu, rozdělenou na sektory, odpovídající hranicím jednotlivých severokavkazských republik. V červnu 2006 byl zabit v bojích s ruskými jednotkami. Umarovovův emirát tedy nevznikl na zelené louce – jeho základy položil již jeho předchůdce Sadulajev (viz analýza PW z 22. listopadu 2007).

Kdo je Dokka Umarov?

Umarov se narodil roku 1964 ve vesnici Charsenoj v Šatojském okrese. Před vypuknutím první čečenské války působil ve speciální jednotce polního velitele Ruslana Gelajeva. S ním se v roce 1996 nepohodl, z jednotky odešel a vytvořil si vlastní bojový útvar s počtem asi 200 mužů. Po válce si vysloužil hodnost brigádního generála a v prezidentských volbách aktivně podporoval jejich pozdějšího vítěze, Aslana Maschadova. V roce 1997 byl jmenován ministrem obrany. Za druhé čečenské války byl při obraně Grozného vážně zraněn a léčil se v zahraničí. Do Čečenska se vrátil roku 2003 a byl pověřen velením Jihozápadní fronty. Maschadovův nástupce Sadulajev jej jmenoval viceprezidentem. Po zabití Sadulajeva v roce 2006 usedl Umarov do křesla prezidenta ČRI a na uvolněné místo viceprezidenta jmenoval polního velitele Šamila Basajeva (ten zemřel v červenci 2006).

Vyhlášení emirátu a rozdělení na dva tábory

Umarov ve svém prohlášení ze 7. října, v němž již vystupuje pod jménem Amír Imarátu Kavkaz Abu-Usman, nařizuje rozpustit parlament a vládu ČRI. Na stranu Umarova se postavili známí islamističtí aktivisté Movladi Udugov, Umarovův bratr Isa, Islam Chalimov (za Maschadova byl ministrem pro šariátskou státní bezpečnost, jeho instituce byla náhražkou Ministerstva vnitra) a viceprezident emirátu Supjan Abdulajev.

Právě Abdulajev, který byl velitelem brigády Džundulláh, což v překladu z arabštiny znamená Alláhova armáda či Alláhovi vojáci, je spolu s Udugovem jednou ze zakládajících postav Islámského hnutí obrody. Spolu s Umarovem kontroluje taktiku a strategii odporu v Čečensku i v dalších severokavkazských republikách.

Movladi Udugov, označovaný za šedou eminenci emirátu, působil jako ministr informací a tisku za Dudajeva a Maschadova, kdy hrál klíčovou roli v poskytování informací o probíhajících bojích. Od roku 1999 Udugov vede islamistický webový server Kavkaz-Center, který nyní slouží k prezentaci Umarovových prohlášení a dekretů, brojí proti Zakajevovi a dalším vedoucím politickým postavám, žijícím mimo Ruskou federaci.

Vlivnými postavami na ideologické frontě emirátu jsou také Anzor Astemirov (alias Amir Sejfulláh) a Musa Mukožev. Oba dva pocházejí z Kabardino-Balkarska. Astemirov získal funkci předsedy šariátského soudu, v níž nahradil Mansura Jovmurzajeva, nesouhlasícího s ideou emirátu. Proslul také jako lídr džamaátu Jarmuk v Kabardino-Balkarsku a akcí z října 2005, kdy jeho jednotky vtrhly do Nalčiku a napadly policejní stanice, úřední budovy, letiště a další strategické objekty (viz zpráva PW z 13. října 2005 a zpráva PW z 14. října 2005). Oba byli žáky dagestánského wahhábitského učitele Achmad-kadiho Achtajeva. Mukožev v 90. letech založil Kabardino-balkarské islámské centrum, které bylo později vládou zavřeno, protože bylo podezřelé z šíření wahhábismu.

V čele opozičního tábora vůči Umarovovým krokům stanul Achmed Zakajev, kdysi blízký spolubojovník bývalého prezidenta Aslana Maschadova a nyní vůdce čečenských exilových politků, který od získání politické azylu v roce 2003 žije ve Velké Británii. Maschadovův nástupce Abdul-Chalim Sadulajev Zakajeva v září 2006 jmenoval vícepremiérem a ministrem zahraničí. Od té doby se Zakajev zaměřoval na lobování za zájmy ČRI v evropských politických strukturách.

Na vyhlášení emirátu reagovali někteří příslušníci čečenského hnutí odporu negativně, protože Umarovův krok interpretovali jako zradu těch, jež bojovali za Ičkerii a ne za zelený prapor islámu. V Umarovově prohlášení se totiž Čečensko mění pouze v jeden z vilajátů (územně-správní jednotka) emirátu.

K odpůrcům Umarova patří emír Mansur (Mansur Jovmurzajev), bývalý předsedu šariátského soudu, který byl Umarovem odvolán ze svého postu ještě před vyhlášením emirátu. Proti vytvoření Kavkazského emirátu se postavili i známí polní velitelé Isa Munajev a Sultan Arsajev, kteří dnes žijí v zahraničí. K Zakajevově táboru se překvapivě připojil i Uvajs Achmadov, který obvinil Umarova ze zrady. Achmadov byl velitelem Urus-Martanského džamaátu a byl známý svými radikálními názory a podporou wahhábitské ideologie. Jedná se o dosti zvláštní krok ze strany někoho, kdo má spolu se svými bratry pověst brutálních zločinců, kteří v druhé polovině 90. let neváhali unášet, mučit a vraždit lidi za výkupné. On i jeho bratři měli blízké vztahy s Arbi Barajevem. Urus-Martan byla totiž hlavní báze Barajevovy kriminální činnosti, zaměřené především na únosy (viz analýza PW z 4. září 2008).

V atmosféře rostoucích sporů obě strany zformovaly vlastní politickou strukturu, usilující o legitimitu v očích Čečenců, nešetřily vzájemným obviňováním se z „protistátní činnosti“.

Postoj Zakajevova tábora

Exiloví představitelé Čečenské republiky Ičkeria (ČRI) Umarovovo prohlášení okamžitě odsoudili, obvinili jej z vědomého porušení ústavy ČRI i prezidentského slibu a odvolali jej z funkce. Předseda ičkerijského parlamentu Žaloudi Saraljapov vydal dekret, v němž nařídil, aby se všechny separatistické síly podřídily parlamentu, a ne „zrádci“ Umarovovi. Moc byla předána do rukou parlamentu, který na konci listopadu „telefonickým hlasováním“ zvolil předsedou ministerského kabinetu Achmeda Zakajeva. Zmíněný parlament ČRI byl zvolen v roce 1997, ovšem ze 41 původních poslanců zůstalo pouze 21, protože ostatní zemřeli nebo „zradili“. Zajímavé je, že právě ta část, kterou Zakajev označil za zrádce, v roce 2002 vyhlásila impeachment Aslanu Maschadovovi, což umožnilo ruské vládě zpochybnit legitimitu tohoto ičkerijského prezidenta. Někteří tito poslanci dnes zasedají v Národním shromáždění Čečenska, tj. promoskevském parlamentu.

Umírněné separatistické řídlo („Euročečenci“) v čele se Zakajevem rozpoutalo proti stoupencům Kavkazského emirátu rozsáhlou kampaň. Na podporu svých argumentů Zakajev použil přepisy Maschadovových projevů, v nichž ičkerijský prezident právě tyto lidi kritizoval a varoval před nimi. V rozhovoru pro Rádio Svoboda Zakajev své oponenty obvinil z jednání na objednávku FSB. Pokus o vytvoření emirátu má být podle něj spiknutí ruských tajných služeb, sloužící k diskreditaci celého čečenského odporu v očích mezinárodního společenství a k jeho spojování s islámským terorismem. Zakajev Umarova viní ze zrady čečenského státu a Udugova nazval „ruským špiónem“, který přiměl Umarova k vyhlášení emirátu. Další důvody, proč Moskva měla stát za celou ideou emirátu, byly podle této části čečenského hnutí odporu: poskytnutí záminky k posílení ruské vojenské přítomnosti na severním Kavkaze, rozdělení povstaleckého hnutí, zasazení smrtícího úderu ČRI a pokračování v „genocidě“ Čečenců. Zakajev je přesvědčen, že vyhlášení emirátu slouží stejnému záměru jako vpád do Dagestánu v srpnu 1999, který pomohl vyvolat novou válku v Čečensku. Na celou operaci, týkající se emirátu, mělo být údajně ze strany arabských džihádistických organizací vyčleněno až 500 milionů dolarů. Zakajev nesvaluje hlavní vinu na Umarova, ale na lidi v pozadí, jako je Udugov. Právě ti mají podle Zakajeva sloužit jako provokátoři, kterým se podařilo Umarova obelhat a přesvědčit k vyhlášení emirátu.

Postoj Umarovova tábora

Vedení emirátu zareagovalo obviněním Zakajeva z „protistátní činnosti“, nařídilo potrestat jej šariátským soudem a „bezpečnostní službou“ Muchabarat. Zakajev se podle nich podílel na vraždách prezidentů ČRI Maschadov a Sadulajeva.

Na počátku letošního dubna Umarov prohlásil, že neutralizace zbývajících členů vlády ČRI má přednost před vojenskými operacemi. Umarova podpořila i nejvýznamnější žijící postava čečenského organizovaného zločinu, Chož-Achmed Nuchajev (viz analýza PW z 4. září 2008), třebaže se v červnu 2005 začaly šířit zprávy, že Nuchajev zemřel v únoru předchozího roku. Tyto zvěsti nicméně nikdy nebyly potvrzeny. Navíc byl Nuchajev podezříván ze spoluúčasti na vraždě opoziční novinářky Anny Politkovské, která zemřela na Putinovy narozeniny 7. října 2006. Nuchajev v rozhovoru pro internetový server Ičkeria.info na počátku tohoto roku sdělil, že Umarovovo prohlášení považuje za velký úspěch. Nuchajev předpokládá, že jednota obou táborů byla stejně pouze dočasná a měla trvat pouze do porážky Ruska. Díky pokračující válce islamisté prý pochopili, že jejich sjednocení v boji proti Rusku s těmi, kteří čekají na pomoc ze Západu, vítězství spíše oddaluje: „pochopili, že Alláh daruje vítězství pouze za podmínky naprostého odmítnutí všeho, co neodpovídá islámu.“ Pro Rusko se podle něj situace vyhlášením emirátu zhoršila: „islamisté se nyní mohou lépe organizovat, neexistují mezi nimi ideologické rozdíly a mají pouze jeden strategický cíl.“ Umarovovo odmítnutí západních hodnot je slovy Nuchajeva „správnou volbou“ a dodává: „nesmíme zapomenout, že USA a její spojenci vedou válku proti islámu. Proto, pokud se nám podaří porazit Rusko, proislámská část Čečenska se stane předmětem agrese USA a bývalá proruská část se promění v proamerickou.“ Na závěr rozhovoru dodává, že s Umarovem se zná již přes dvacet let a vždy si jej vážil.

Umarov vydal dekrety, kterými nařídil vyšetřování úmrtí bývalých čečenských prezidentů Aslana Maschadova a Abdul-Chalima Sadulajeva, a trval na tom, že v souvislosti s tím by měla být prošetřena role a zodpovědnost čečenských představitelů v zahraničí. „Provokační šum, podněcovaný některými exilovými bývalými členy vlády ČRI ve spojitosti s vyhlášením emirátu, byl využit ruskými tajnými službami k pokusu o likvidaci Dokky Umarova, který se ale nezdařil“, píše se dále na stránkách Kavkaz-Centru.

Udugov v rozhovoru pro Prague Watchdog mimo jiné oznámil, že „demokratické země dnes zahájily novou světovou válku. Útočí na muslimy, aby jim vnutily zákony demokracie, způsoby a zvyky, které sami vymysleli. My říkáme: „Nechceme to, nechte nás být!“ A jak velmi trefně zpozoroval Dokka Umarov, tento islámský stát zatím nemá hranice. Není správné říkat, že chceme vybudovat nějaký druh enklávy na území severokavkazských republik. Ne, dnes mnoho muslimů, žijících v Tatarstánu, Baškortostánu, Burjatsku, Rusů z různých regionů Ruska, kteří konvertovali k islámu, přísahají věrnost Dokku Umarovovi jako legitimnímu vůdci muslimů. A muslim, ať se nachází kdekoliv – v Moskvě, Blagověščensku, Tjumeni, Vladivostoku – se díky přísaze stává bojovou jednotkou. Jen proto, že tito lidé nejsou ve svých městech vidět a nejsou aktivní, ještě neznamená, že nebudou aktivní v budoucnu“ (viz interview PW z 21. července 2008 a interview PW z 30. července 2008).

Současný stav

Umarovovo rozhodnutí mohlo být podpořeno snahou o zisk větší finanční podpory ze zemí Středního východu, která poklesla po americké invazi do Iráku. Idea emirátu měla napomoci dosažení jednoty povstalců na celém severním Kavkaze, protože nečečenští rebelové nyní nebojují za čečenskou nezávislost, ale za nezávislost celého Kavkazu. Toho ale úplně dosaženo nebylo. Je pravdou, že situace v Dagestánu a Ingušsku se poměrně zhoršila, ale nikoliv zásluhou osob okolo Dokky Umarova. Ani Zakajev, ani velitelé jako Isa Munajev nemají dostatečnou autoritu, kapacitu nebo peníze na organizaci čečenského odporu, který by mohl působit nezávisle na Dokku Umarovovi a Madžlis-al-Šúře (Rada kavkazských rebelů, jakýsi pseudoparlament).

Ani jedna část povstaleckého hnutí nemá možnost dosáhnout anebo se alespoň přiblížit dosažení svých sílů, jelikož nikdo z mezinárodního společenství nebude chtít jednat s někým, kdo vyhlásil svatou válku Evropě a USA. V dubnu 2008 byl zástupcem Kavkazského emirátu pro evropské země jmenován Buchari Barajev, otec Movsara Barajeva. S člověkem, jehož syn provedl teroristický útok na divadlo na Dubrovce, nejspíše nebude chtít jednat nikdo z evropských politiků.

Na druhou stranu Zakajev bez Umarova a bez svých vojenských velitelů v terénu je osamoceným politikem bez silné základny. Zakajev potřebuje čečenské velitele, které může reprezentovat za vyjednávacím stolem. Původně možná počítal s tím, že Umarov bude sloužit jako nástroj k realizaci jeho cílů, ale drtivá většina ozbrojenců v čečenských horách se postavila na stranu Dokky Umarova a radikálů. Zakajev tím pádem zůstal generálem bez vojska.

V květnu tohoto roku Zakajev oznámil své pozitivní vnímání role Ramzana Kadyrova, čímž nese riziko ztráty svých několika zbývajících stoupenců, kteří jej nadále vidí jako obránce nezávislé Ičkerie. K podobnému kroku se rozhodl i bývalý ministr zdravotnictví Ičkerie Umar Chambijev, který se dokonce vrátil do Čečenska. Nejspíše jej přesvědčil jeho bratr, bývalý ministr obrany Magomed Chambijev, který se přidal na stranu čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova a jezdil za Umarem do Itálie. Zakajevovy pokusy, směřující pravděpodobně k vyprovokování konfliktu mezi Kadyrovem a ruskou vládou, mohou být veřejností dezinterpretovány, odstartovat sérii obvinění a způsobit další odliv sympatií čečenského obyvatelstva k táboru obhájců emirátu.

Poměrně silný dopad na řady obou povstaleckých táborů měla i srpnová rusko-gruzínská válka (viz článek PW z 11. září 2008, v ruštině). Zakajev se zcela jednoznačně postavil na stranu Gruzie. S touto zemí Zakajeva spojuje mimo jiné to, že Gruzie jako první Zakajevovi udělila politický azyl. Navíc si je vědom toho, že jeho postoj by měl odpovídat zahraničně-politickým koncepcím Západu. Poněkud komplikovanější situace panovala v islamistickém táboře Dokky Umarova, který by správně v souboji nevěřících (Západ vs. Rusko) neměl sympatizovat ani s jednou stranou. Nicméně Umarov v prohlášení z poloviny srpna pozapomněl na panislamistické bratrství a naopak apeloval na družbu kavkazských národů a vyzýval k národně osvobozeneckému boji proti „ruským okupantům“, kteří „nenávidí Kavkazany a snaží se je všemožnými způsoby ponížit a ovládnout“. Křesťanské Gruzíny mimo jiné nazývá bratry, kteří žijí spolu s nimi „v jednom společném kavkazském domě“.

Rok od vyhlášení emirátu tedy ukázal, nakolik je čečenské hnutí odporu rozdělené. V průběhu roku bylo možno z obou znepřátelených táborů slyšet nejtvrdší obvinění, včetně spolupráce s ruskými tajnými službami a podílu na násilné smrti bývalých prezidentů ČRI. Naděje na urovnání vzájemných sporů je dosti nízká už jen kvůli zahraničněpolitickému rozměru rozštěpení povstalců. Na sladění proevropské a proislamistické orientace existuje jen málo manévrovacího prostoru, ovšem z výše uvedených důvodů je jasné, že bez kompromisního přístupu nemá ani jedna strana šanci na dosažení svých cílů.

Martin Laryš
(Larys.Martin@seznam.cz)

Foto: Achmed Zakajev, Dokka Umarov, Supjan Abdulajev.

(ML,P/T)



Diskuse





VYHLEDÁVÁNÍ
  

[více parametrů]

 © 2000-2019 Prague Watchdog  (see Reprint info).
Názory uveřejněné na tomto webu nemusejí vyjadřovat názory redakce "Prague Watchdog",
která se snaží představit široké spektrum pohledů na konflikt na severním Kavkaze.
Reklama
Stop ruské agresi v Gruzii!