HLAVNÍ STRÁNKA
 ·O NÁS
 ·ZAMĚSTNÁNÍ
 ·KNIHA NÁVŠTĚV
 ·KONTAKT
 ·NAŠE BANNERY
 ·SPAMMEŘI
  ČEČENSKO
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
 ·MAPY
  INGUŠSKO
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
 ·MAPY
  SEVERNÍ OSETIE
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
  DAGESTÁN
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
  ZPRÁVY V ČEŠTINĚ
 ·MĚSÍČNÍ PŘEHLEDY
 ·ANALYTICKÉ ČLÁNKY

SEZNAM ODKAZŮ

17. října 2008 · Martin Laryš · VERZE PRO TISK · POSLAT MAILEM

Vývoj a podoba islámu v Čečensku

Islám se v Čečensku v průběhu posledních dvou desetiletí stal jedním ze stavebních prvků konsolidace i rozdělení čečenské společnosti. Po rozpadu Sovětského svazu a následném vypuknutí válečného konfliktu nehrálo náboženství významnější roli. Válka se nesla spíše ve znamení sekulárních doktrín nacionalismu a separatismu. Po skončení této první války a před vypuknutím druhé se společnost nacházela v rozkladu a čečenský „stát“ se zmítal v chaosu. Právě takové prostředí vytváří vhodné podhoubí pro šíření extremistických myšlenek. Proto se i v Čečensku začalo dařit fundamentalistickému islámskému směru, v českém prostředí známém jako wahhábismus. Na otázku jak vlastně islám v Čečensku vypadá, jaký byl jeho vývoj, tradice a jaké jsou jeho současné radikální varianty, se snaží odpovědět tento příspěvek.

Počátky a vznik čečenských islámských bratrstev

Na islamizaci vajnašských národů (Inguši a Čečenci) existuje několik vzájemně se vylučujících tezí. První názor tvrdí, že k islámu konvertovaly již v 7. století, kdy je s tímto náboženstvím seznámili Arabové. Druhá (přesvědčivější a rozšířenější) varianta zní, že proces islamizace byl zahájen ve druhé polovině 16. století. Tehdy měly na islám dobrovolně přecházet čečenské klany (tzv. tejpy), obývající údolí větších řek (Sulaka, Sunži, Aksaja). Pevné kořeny ovšem podle ruského odborníka Alexeje Malašenka islám v těchto oblastech zapustil až na počátku 19. století.

Ze čtyř mazháb, sunnitských nábožensko-právních škol, vznikajících v 10. – 11. století, se mezi Čečenci uchytil šáchiovský mazhab. Ten bývá obecně považovaný za liberálnější variantu (oproti např. hanbalovskému nebo málikovskému mazhabu). Čečenci patří k sunnitské větvi islámu, která, na rozdíl od méně početných šíitů, uznává legitimitu prvních čtyř chalífů a tradici a právní systém, které se ustavily v islámském státním společenství.

V rámci sunnitského islámu se většina Čečenců hlásí k súfismu (stejně jako např. v Bosně a Hercegovině) - duchovnímu hnutí rozvíjejícímu se od dob raného islámu. Typická je především snaha o iracionální poznání pravdy s využitím intuice a emocionálních schopností, např. rituální tanec, tzv. zikr. Na základě vyznávání súfismu vznikaly v různých částech světa súfická bratrstva. Díky skutečnosti, že tato mystická bratrstva působila jako instituce nekonformního projevu duchovního života a sdružovala v Čečensku značnou část populace, lze zikr po modlitbě považovat za druhý nejčastější formalizovaný projev religiozity. Formou opakování jména Božího, případně jiných zbožných formulí, a s pomocí předepsaných pohybů a zvuků se má věřící nebo celá skupina věřících dostat do extatického stavu, který je chápán jako hledání cesty k Bohu, případně splynutí s ním či zaniknutí v něm.

Ve východní části severního Kavkazu se uchytila především súfická bratrstva nakšbandíja (vyskytuje se převážně v nížinných oblastech) a kádiríja (zejména v hornatých oblastech). Nakšbandíja převládla v Čečensku koncem 18. a začátkem 19. stol. Byla šířena řadou imámů  a pro Čečeny byla přitažlivá. Učení totiž obsahuje decentralizovaný řád, jehož jednotu udržuje pouze společný cíl a praktikování prostého rituálu. Při nákšbandíjské modlitbě se věřící shromáždí ve velkém domě a usednou do kruhu. Šeptají stále dokola tytéž posvátné věty, až dosáhnou svatého vytržení. Tento obřad tudíž nevyžaduje žádnou mešitu. V polovině 19. stol. se do Čečenska dostala kádiríja. Kádirský obřad je dramatičtější. Při odříkávání zikru se pobíhá v kruhu a slova modlitby se odříkávají stále hlasitěji. Rytmickým tleskáním a podupáváním se dostanou do extáze. Kádiríja je centralizovanějším řádem než nakšbandíja.

Tato súfická bratrstva jsou známa jako tariky. Slovo „tarik“ pochází z arabského „taríka“ a znamená „cestu“, „metodu mystického poznání Pravdy“. Táriky jsou dále děleny do tzv. virdů, pojmenovaných zpravidla podle svých súfických učitelů (muršidů) a skládají se z žáků – muridů (více viz analýza PW z 13. května 2005). Virdy se často personálně kryly s tejpy a promítaly se do nich i tradiční spory tejpů (dnes existuje v Čečensku zhruba 150 tejpů, z nichž asi 20 je skutečně starých a prestižních). Řada virdů se tedy k sobě chovala nepřátelsky. Vliv tariků ve společnosti byl ohraničen duchovní sférou. Základní střet spočíval v protikladu mezi islámem a předislámskou tradicí. Mezi „lidovým“ islámem, jeho súfickou interpretací a tradičními zvyky se vytvořila jakási rovnováha, která v nemalé míře přispívala ke stabilitě společnosti.

Razantní proces islamizace v 19. století je spojen především se jménem čečenského šejcha Mansúra, který na určitou dobu sjednotil část severokavkazských národů proti Rusku (1785 – 91). Mansúr spojil odboj vůči Rusům s bojem proti „pohanům“ a těm muslimům, kteří dávali přednost tradičním zvykům a adatu (nepsané zvykové právo) před přísnějším islámským právním systémem - šariátem. Tento „boj na dvou frontách“ k vítězství nevedl, jelikož Čečenci zůstali věrni svým neislámským tradicím. Vyvrcholením islamizačních snah se stal pokus o založení islámského státu etnickým Avarem, imámem Šamilem. Pro Šamila nebyl islám pouze ideologií vzdoru, ale světonázorem, který toužil zhmotnit v podobě státu, založeného na principech islámské spravedlnosti – imamátu. Stejně jako Mansúr začal časem i Šamil v letech 1834 – 59 vnucovat horalům islám násilím, ale neuspěl.

V té době byl islám často přijímán prostřednictvím „svaté války“ (ghazavát) proti Rusku, která se díky tomu stala základem odporu vůči ruské expanzi. Protipólem ghazavátu byla kázání vlivného kádiríjského učence Kunta Chadžiho (Kišijeva) z poloviny 19. století, který naopak hlásal pacifismus a odpor vůči válce jako takové. S tímto jménem je proto spojeno upevnění pozic súfického tariku kádiríja a hledání kompromisu s Ruskem.

Islám za sovětské éry a po rozpadu SSSR

Nehledě na státem hlásaný atheismus se sovětská moc zpočátku obracela na islám poměrně pragmaticky. Rozhodnutí bolševiků často vykonávali byrokraté, pocházející z domorodého muslimského obyvatelstva, kteří velice dobře chápali nemožnost totální „atheizace“ severního Kavkazu. Ve vztahu sovětské vlády k islámu můžeme vydělit několik period: v prvních 7 – 8 letech po začátku sovětské vlády byla charakteristická snaha o nalezení kompromisu s islámem jako světonázorem a společensko-kulturním systémem, který bolševici hodlali využít k upevnění své vlády. Na počátku 20. let dokonce sovětská administrativa financovala činnost šariátských soudů.

V polovině 20. let se ale nová moc konsolidovala a nepotřebovala podporu ze strany šariátu (a duchovních autorit). Sovětští funkcionáři a propagandisté se začali k islámu vymezovat jako k nepřátelskému ideologickému konkurentovi. Šariátské soudy nadále fungovaly, ale neoficiálně. Ve 30. letech začalo pronásledování muslimského duchovenstva, konala se masová zatýkání šejchů, imámů, zavíraly se mešity. Byly uzavřeny všechny medresy, školy arabského jazyka, což vedlo ke zničení systému náboženského vzdělávání. Specifickou metodou boje proti islámu se v Čečensku stalo štvaní různých virdů proti sobě. Bolševici využívali neshod mezi přívrženci nakšbandíje a kádiríje. Zpočátku oslabili vliv nakšbandíje a potom se vypořádali s vedoucími strukturami tariku kádiríja. Představitelé islámu byli přinuceni spolupracovat se silovými strukturami (NKVD, resp. KGB).

Od poloviny 40. do 50. let nastalo jakési „oteplení“ díky těžké sociální situaci a válkou otřesené ekonomice. Nicméně v 60. – 70. letech (a ještě na počátku 80. let) se situace opět zhoršila. Od poloviny 80. let vláda začala vydávat stále více povolení na registraci spolků, což snižovalo kontrolu nad náboženským (i společenským) životem.

V rámci celkové liberalizace zahájené v druhé polovině 80. let se v Sovětském svazu změnil postoj k náboženství. Postupný rozpad SSSR oslabil sovětskou moc na severním Kavkaze a vláda i bezpečnostní orgány ztratily kontrolu nad muslimskými komunitami v této oblasti. V regionu se rozběhl proces islámské obrody, mnohdy spojený s vzestupem etnického nacionalismu.

Donedávna byli v čečenském duchovním a politickém životě nejvlivnější vyznavači nakšbandíje. Během prezidentské éry Džochara Dudajeva ale byli vytlačeni na okraj společnosti a občas dokonce perzekvováni. Sociální základnu Dudajevova režimu vytvořili stoupenci tariku kádiríja a proto jejich vliv na politický život v Čečensku vzrostl (viz analýza PW z 21. března 2001).

Wahhábismus a salafismus – terminologické vyjasnění

Stále častěji se v současné době hovoří o vlivu islámského fundamentalismu na severním Kavkaze. Termíny spojené s tímto fenoménem (wahhábismus, salafismus) jsou nepřesně používány a ruskou stranou bývají zneužívány k politickým účelům pomocí zveličování aktivit fundamentalistů a jejich spojováním s mezinárodní teroristickou islamistickou sítí.

Samotný termín islámský fundamentalismus se vztahuje k boji za očištění náboženských doktrín. Cílem obnovení tradic a zásad svatých textů je vytvoření pravého islámského státu. Doba proroka Muhammada a prvních čtyř chalífů je pro ně ideálem, kterého chtějí dosáhnout v dnešní době. Odmítají další vývoj a inovace ve výkladu Koránu, ty jsou podle nich příčinou úpadku a stagnace muslimského světa. Chtějí napravit způsob života společnosti tím, že se vrátí k praxi předků a doslovnému výkladu Koránu a sunny.

Nejčastěji se o islámském fundamentalismu na severním Kavkaze hovoří jako o wahhábismu, méně pak jako o salafismu, přičemž oba tyto pojmy bývají považovány za synonyma. V prvé řadě je nutno si uvědomit, že wahhábismus je pouze jedním z projevů salafismu, jedním z jeho směrů. Salafismus obecně se soustřeďuje na zachování islámské autenticity tváří v tvář dravé modernizaci. Je to tendence hledat nápravu politické a ekonomické slabosti dnešních muslimů ve slavné minulosti, v tradici prvních generací islámu.

Za salafity tedy bývají považováni muslimští náboženští činitelé, kteří v různá historická období vystupovali s výzvami k orientaci na obraz života i víry rané muslimské společnosti („al-saláf as-salichun“). Se salafismem jsou spojovány jména filozofů a náboženských činitelů Ibn Tajmiji (1263 – 1328), Ibn Chalduna (1332- 1406), Ibn Abd al-Wahhába (1703/4 – 1792) ad. Současný salafismus se vymezuje v kontextu dvojího protikladu: Východ (muslimský) proti Západu a „pravý islám“ proti „pokřivenému“ islámu.

Wahhábismus založil na Arabském poloostrově Muhammad Ibn Abd al-Wahháb jako reformní islámské sunnitské hnutí. Cílem jeho reformního kázání bylo znovuobnovení uctívání jednoho Boha, znovuzrození islámu a vymýcení všech inovací („bida“) a praktik odporujících praxi islámu ze 7. století. Nejvíce wahhábismus zakořenil v Saudské Arábii. V souvislosti se situací v Čečensku si udržuje největší vliv, co se týče finančních prostředků a fundamentalistických náboženských směrů právě Saudská Arábie.

Wahhábismus versus súfismus

Do Čečenska se wahhábismus dostal ze západního Dagestánu, kde byly první wahhábistické buňky založeny již v 80. letech. Právě v Dagestánu byla v roce 1990 založena fundamentalistická Islámská strana obrody (ISV), která se v 90. letech rozšířila i do Čečenska. Osoby spjaté s touto stranou byli rovněž prvními představiteli wahhábismu v Čečensku (např. Islam Charimov).

Hlavním terčem wahhábistických skupin v Čečensku je specifická symbióza islámu a etnických zvyků a reliktů pohanské víry. Čečenský súfismus je totiž ovlivněn místními zvyky pohanského původu, mezi něž patří uctívání svatých, víra v zázraky a význam rituálních tanců (zikru). Čečenci boha tradičně označují slovem „Dela“ a nikoliv arabským „Alláh“, což je jasným znamením síly jejich předislámských tradic, které utvářely jejich formu súfismu.

Wahábité začali získávat na váze v průběhu první rusko-čečenské války. Jejich pozice se posílila během prezidentského období Zelimchana Jandarbijeva a později se utvrdila během vlády Aslana Maschadova. Jandarbijev přijal opatření na islamizaci státu. V září podepsal dekret o rozpuštění světských soudů, které byly nahrazeny šariátskými soudy, jež fungovaly na základě islámského trestního zákoníku, opsaného podle súdánského vzoru z roku 1983. Kromě toho, právo pracovat v těchto soudech získali zahraniční (arabští) misionáři. Jandarbijev zavedl islámské právo a arabský jazyk jako povinné předměty na všech středních školách v zemi. V Grozném se otevřelo Islámské mládežnické centrum, které se stalo kádrovou rezervou mladých wahhábitů. Islám byl vyhlášen státním náboženstvím a byla vytvořena řada militarizovaných struktur. Osoby s reputací islámských fundamentalistů zaujaly poměrně vysoká místa v de facto nezávislém státě (Islam Chalimov, Movladi Udugov, Isa Umarov, Arbi Barajev, Abdul-Malik Mežidov ad.).

Zatímco v roce 1996 se jednalo o částečné zavedení islámského práva, v roce 1999 tehdejší čečenský prezident Aslan Maschadov pod nátlakem wahhábitů vydal dekret o vytvoření plně šariátské vlády v Čečensku, čímž porušil Ústavu republiky Ičkerie, která mu umožnila zvolení do prezidentského křesla. Basajev, Udugov a další porušili mírové dohody invazí do Dagestánu. Kampaň čečenských wahhábitů do hornatého Dagestánu s Basajevem a Chattábem v čele vyprovokovalo federální centrum k další válce v Čečensku.

Co se týče postoje Aslana Maschadova k islámu, můžeme jej považovat za nástupce Džochara Dudajeva, který si po příchodu k moci představoval Čečensko jako sekulární republiku. To svedlo jeho pozornost k Achmadu Kadyrovovi, bývalému muftímu Čečenska, který byl rozhodným protivníkem wahhábismu (za což také v roce 2004 zaplatil životem, viz zpráva PW z 9. května 2004). Kadyrov s Maschadovem např. zorganizovali schůzku s arabskými a malajskými duchovními autoritami, od nichž očekávali vyjádření podpory pro zrušení šariátu.

Kadyrov (od roku 2000 ve funkci hlavy administrativy Čečenské republiky) byl stoupencem kádiríjského virdu Kunta Chadži, stejně jako tehdejší hlavní čečenský muftí Achmad Šamajev. Moskva tímto krokem v rámci své politiky na Kavkaze vsadila na rozhodný odpor vůči wahhábismu, třebaže sám Kadyrov stál v 90. letech na straně separatistů jako významná duchovní autorita.

Jeden z hlavních důvodů pro rozdělení čečenské společnosti, která vedla k mocenské uzurpaci Kadyrovovou rodinou, je náboženská otázka, jež začala nabývat na významu na počátku druhé čečenské války. Odmítání připojit se k fundamentalistické variantě islámu umožnilo ospravedlnit mnoha bývalým povstalcům přechod na stranu ruských federálních vojsk.

Zatímco ve zbytku Ruska je náboženství odděleno od státu, v Čečensku je obojí úzce spojeno. Často je možné vidět prezidenta Ramzana Kadyrova, obklopeného společností muridů. Sám Ramzan je stejně jako většina Čečenců stoupencem kunta-chadžijského virdu. Téměř všichni členové vlády se objevují na náboženských příležitostech s tradiční vyšívanou čepičkou a mnoho z nich se také veřejně účastní rituálního tance zikru. Současný muftiát hraje aktivní roli ve společenském a politickém životě republiky. Zvláštní pozornost je zaměřena na mladé lidi. Kázání v čečenských mešitách a náboženské tendence ve společnosti jsou pod přísnou kontrolou čečenské vlády (viz analýza PW z 27. května 2007). Oficiální protěžování kádírijského virdu, pojmenovaném po Kunta Chadžim, má i svůj ideologický rozměr, neboť právě tento pacifistický učenec zasvětil svůj život odporu proti válce a snahám o kompromis s ruským impériem.

Závěr

Vznik wahhábismu a rozdělení čečenské společnosti je stejně jako v jiných částech světa reakcí části společnosti na ekonomický propad, růst korupce a zločinnosti a ideologické vakuum.

Wahhábité dnes hrají roli destabilizující síly. Přítomnost islamistického faktoru se vysvětluje vnějším vlivem, který vede k hypertrofování významu mezinárodního islámského terorismu. To je výhodné pro ruské státní složky, které tak najednou nebojují proti národu, toužícímu po samostatnosti, ale proti krvelačným islamistickým teroristům, stejně jako např. USA. Nutno dodat, že události za poslední rok dodávají ruské argumentaci jistou váhu (viz analýza PW ze 7. října 2008).

19. století díky vnitřním bojům mezi radikálním a umírněným islámem (třebaže tehdy se nejednalo o wahhábismus), válce proti ruskému státu a silnému vlivu pacifistického islámského učence jakožto symbolu usmíření a míru mezi Čečenci a Rusy vytváří více paralel se současností, než by se možná na první pohled zdálo.


Martin Laryš
Larys.Martin@seznam.cz

 

Tento článek neprošel redakční úpravou Prague Watchdog. Za jeho jazykovou i faktickou správnost odpovídá výhradně jeho autor.

 

(P/T)



Diskuse





VYHLEDÁVÁNÍ
  

[více parametrů]

 © 2000-2018 Prague Watchdog  (see Reprint info).
Názory uveřejněné na tomto webu nemusejí vyjadřovat názory redakce "Prague Watchdog",
která se snaží představit široké spektrum pohledů na konflikt na severním Kavkaze.
Reklama
Stop ruské agresi v Gruzii!