HLAVNÍ STRÁNKA
 ·O NÁS
 ·ZAMĚSTNÁNÍ
 ·KNIHA NÁVŠTĚV
 ·KONTAKT
 ·NAŠE BANNERY
 ·SPAMMEŘI
  ČEČENSKO
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
 ·MAPY
  INGUŠSKO
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
 ·MAPY
  SEVERNÍ OSETIE
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
  DAGESTÁN
 ·ZÁKLADNÍ INFORMACE
  ZPRÁVY V ČEŠTINĚ
 ·MĚSÍČNÍ PŘEHLEDY
 ·ANALYTICKÉ ČLÁNKY

SEZNAM ODKAZŮ

17. ledna 2006 · Prague Watchdog / Emil Souleimanov · VERZE PRO TISK · POSLAT MAILEM · JAZYKOVÉ VERZE: ENGLISH RUSSIAN 

O fenoménu kavkazofobie a čečenofobie v ruské společnosti

Emil Souleimanov, exkluzívně pro Prague Watchdog

V Rusku se odpradávna pěstoval obraz „nepřítele“ – vnějšího nebo vnitřního, jenž měl sloužit k mobilizaci společnosti a přesměrování její nespokojenosti z neblahých sociálně-ekonomických poměrů směrem, který se vůdcům zrovna hodil. Po zániku bipolárního rozdělení světa, kdy, jak se zdálo, zmizel nenáviděný „dějinný nepřítel“ v podobě Spojených států, vzniklo v tomto ohledu jisté ideologické vakuum.

Jak zdůraznil ruský novinář Alexandr Minkin (v Moskevském komsomolci v roce 1996), „vláda potřebuje dalšího nepřítele (nepřítel je nedílnou součástí ruského života a dnes je tato role přisouzena Čečencům), bez něj totiž jen obtížně vysvětlíte, proč 60% Rusů žije pod úrovní bídy. Nespokojenost lidí je reálná síla. Raději tedy ať směřuje proti Čečencům a ne proti guvernérům a prefektům, ne proti Kremlu, který měsíce nevyplácí výplaty a zvyšuje nájemné“.

Rozdmýchání protičečenských vášní v Rusku bylo patrné s některými přestávkami a s různou mírou intenzity již na počátku 90. let a bylo podmíněno hlavně domácími motivy.

Obraz nepřítele samozřejmě nelze vytvořit z ničeho, musí již být nějak zakořeněn a navazovat na již přítomné negativní asociace ve společnosti. V tomto ohledu byly živnou půdou ustálené protičečenské (a šířeji vzato protikavkazské) pocity, vyplývající z kontroverzních vztahů mezi Rusy a představiteli kavkazských národů v každodenním styku.

Obraz Čečence v sovětském období

Zatímco v sovětském období měly předsudky o Kavkazu a Kavkazanech spíše pozitivní charakter, od konce 70. a zejména od 80. let začíná převládat spíše ostražitý a nedůvěřivý přístup. Romantizovaný obraz sice nebezpečného, avšak civilizací nezkaženého „svobodomyslného horala“, vypěstovaný klasiky ruské literatury 19. století, byl v 50. a 60. letech minulého století definitivně nahrazen obrazem „mladšího bratra“. Někdy zlobivého, avšak sympatického a temperamentního jižana, „hrdiny-milence“ oblíbených kavkazských letovisek, jenž byl až na výjimky vnímán se shovívavostí a blahosklonností.

Došlo k tomu v důsledku ekonomicky motivovaných migrací lidí z Kavkazu do ruských velkoměst, jež nabyly na intenzitě v 80. letech. Skutečnost, že se ocitli v cizím (ruském) a neznámém (městském) prostředí, ve kterém obvykle nebyli vítáni zrovna s nadšením, utvrzovala kavkazské venkovany v tom, že se musí nevyhnutelně spoléhat na vlastní síly, zvláště chtějí-li si ve velké konkurenci s místními skupinami vydobýt a udržet své „místo pod sluncem“.

Tím se v nich ještě více posilovaly již přítomné mechanismy klanové a etnické soudržnosti a mobilizace a zanedlouho začaly mezi některými mladými Kavkazany vznikat a také prosperovat zločinecké sítě, vytvářené na etnickém nebo smíšeném klanově-etnickém principu. Kriminální a obchodní činnost ovšem nebyla nezbytnou podmínkou ke konstruování a posílení antipatií ruských obyvatel. Ty byly někdy determinovány i kulturně.

Je totiž prokázáno, že v situacích, kdy dochází ke konfrontaci, mohou tytéž identifikační rysy, které byly původně vnímány vesměs pozitivně, nabývat výrazně negativního rázu. Hrdost se tak stává domýšlivostí, tradicionalismus zaostalostí, iniciativnost je najednou pokládána za projev drzosti, odvaha je chápána jako agresivita, podnikavost jako chamtivost apod.

Diferenciace na etnickém základě je pak posilována zdůrazňováním skutečné či zdánlivé „různosti“ – ať se již jedná o odlišný jazyk, (vizuálně patrnou) kulturu, fyzický vzhled „cizáků“ či jejich temperament. Dokonce i výraznější gestikulace, nápadná intonace cizojazyčného rozhovoru a přirozená snaha cizinců držet se v cizím prostředí pohromadě jsou považovány za svým způsobem výzvu a neúctu vůči místnímu obyvatelstvu.

Je smutné, že navzdory mnoha desetiletím soužití s představiteli kavkazských národů v rámci jednoho státu nedošlo k hlubšímu pochopení tradic a kultury Kavkazanů. Rusové o nich mají (stejně jako o převážné většině jiných národů bývalého SSSR) spíše povrchní a necelistvé znalosti, determinované v lepším případě patetizovaným vnímáním exotické kavkazské „symboliky“, což bylo pro sovětské období typické (hory, kinžál, krevní msta, džigit, adat, šašlik, víno atd.), v tom horším případě pak subjektivním vyprávěním o „krvelačnosti“, „zákeřnosti“ a „brutalitě“ horalů, resp. o jejich obchodnické šikovnosti.

Obavy ruských obyvatel posiluje i pocit, že Kavkazané jsou „všude“ a že je jich „příliš hodně“. „Hned obsadí celé město“, „všechno si přivlastní“ atd. Tyto fobie jsou do značné míry ovlivňovány také tím, že se rodáci z Kavkazu zpravidla snaží obsazovat výnosná místa – ať již v obchodování, ve státním sektoru atd. - a jsou proto často „vidět“. Navíc na nová místa prosazují své příbuzné a známé, a to i na úkor místního obyvatelstva, a na obranu svých individuálních, klanových či etnických zájmů jsou nezřídka ochotni použít i hrubou sílu.

Není rovněž bez zajímavosti, že kavkazské veřejné mínění na rozdíl od toho ruského neodsuzuje úspěch a bohatství. V Rusku totiž stále platí ze sovětských dob dochovaný stereotyp, že se k bohatství nemůže nikdo dopracovat poctivou prací, což „podezřelé“ chování některých Kavkazanů v očích většiny obyvatelstva jen potvrzuje.

Někdy se však fanfarónské vystavování na odiv jakkoli nabytého vlastního bohatství a majetku, stejně jako zdůrazňování vlastní síly a mužnosti, štědrosti hraničící s rozhazovačností, tedy toho, co by se dalo označit za „džigitování“, považuje mezi rodáky z Kavkazu za prestižní záležitost a má tedy zvyšovat jejich sociální postavení. Takové chování ovšem na některé Rusy působí drze a neuctivě vůči „hostitelům“.

Podle těchto Rusů zkrátka Kavkazané vydělávají peníze „na jejich utrpení“, „zneužívají jejich dobrosrdečnosti“, „šidí je“, „chtějí jim poroučet“ atd. Pozérství, pro kavkazskou kulturu typické a ve své podstatě neškodné, si místní lidé často vykládají zcela v jiných intencích, než jak bylo „původně myšleno“. Lidé se rovněž mylně domnívají, že adresátem tohoto v lepším případě „divného“, v horším „agresivního“, „urážlivého“ a „neuctivého“ chování jsou oni sami.

Postsovětské „lico kavkazskoj nacionalnosti“

Je spíše logické, že od počátku 90. let 20. století to nebyly jednotlivé kavkazské národy, proti kterým byla namířena veřejná nespokojenost, ale mytologizovaná „osoba kavkazské národnosti“ (rusky lico kavkazskoj nacionalnosti), která kvůli záviděníhodné součinnosti médií, lokálních vlád a různorodých nacionalistických uskupení získává v ruské společnosti démonické obrysy.

Výzkumy veřejného mínění ukazují, že v Rusku má xenofobie od poloviny 90. let výrazně protikavkazský rozměr. Xenofobie a etnofobie představují v současném Rusku vážný problém: na dotaz, zda „představují nyní představitelé neruských národů, kteří pobývají na území Ruska, pro tento stát hrozbu“, odpovědělo kladně cca 55% respondentů.

Společenský vývoj druhé poloviny 90. let nakonec přivodil razantní nárůst počtu ultranacionalistických a rasistických organizací – vynořilo se i mnoho neofašistických hnutí. Terčem jejich čím dál častějších útoků se mohou teoreticky stát všichni, kdo nemají dostatečně „slovanský“ vzhled. Obvykle jsou však útoky namířeny proti černochům, lidem z blízkovýchodních a asijských zemí, „černým“ (jak jsou označováni Kavkazané), „Asiatům“ či „šikmookým“ (jak jsou nazýváni mj. obyvatelé Střední Asie).

Tento neutěšený stav dokresluje skutečnost, že negativní názory vůči rodákům z Kavkazu převládají mezi mládeží ve věkovém rozmezí 18 až 25 let (cca 70%), kdežto starší lidé – nad 55 let -, u nichž jsou vzpomínky na staré časy ještě čerstvé, jsou vůči nim o poznání tolerantnější (méně než 40%). Je symptomatické, že ve stabilních společnostech tomu bývá zcela opačně: právě mladiství, nikoli starší, mají tendenci k nexenofobním reakcím. Ne náhodou byla počátkem 90. let, v éře „velkých očekávání“, nejtolerantnější složkou ruské společnosti právě mládež. Krizový stav společnosti a rozklad symbolického světa dezorientovaly zvláště mládež, která usiluje o zřetelné a přitažlivé ideály, jejichž absence je pak nutí volit sociální agresi.

O rozdmýchávání protikavkazských nálad v ruské společnosti se – vědomě či nikoli – zasloužila zejména média. V paměti dlouho zůstane moskevský starosta Lužkov, který před zříceninami obytného domu na Kaširské ulici rázně určil viníka, aniž by počkal na rozhodnutí soudu, slovy: „To je čečenský terorismus.“

Neméně slavné je rčení Vladimira Putina, tehdy ještě ministerského předsedy, o tom, že teroristé budou likvidováni všude, včetně záchodů. O tři roky dříve byl šéf rozvědky Barsukov ve svém projevu ještě nekompromisnější, když před televizními kamerami takto „zobecnil“ počínání Salmana Radujeva a jeho kumpánů: „Všichni Čečenci jsou bandité, zloději a vrazi.“

Obdobné výroky vládních činitelů, politiků či významných osobností veřejného života nejen ve vztahu k Čečencům a Kavkazanům, ale i ve vztahu k představitelům jiných národů, začaly být velmi populistické a senzacechtivá média je bez váhání šíří. Mnohým čistě kriminálním činům, které bývají součástí všedního dne, je pak často zbytečně přikládán etnický rozměr v případě, že mezi jeho účastníky patří rodáci z Kavkazu. Tato skutečnost ještě více zesiluje pocit ohrožení u většiny obyvatelstva a legitimizuje v něm touhu po pomstě. V tomto ohledu nemůže překvapovat nevlídné jednání s představiteli kavkazských národů v práci, na ulici, ve škole, ve státních orgánech, ve sféře služeb a jinde.

Je rovněž zarážející, že v případech, kdy je z kriminálního činu podezírán Kavkazan, uvádí se vždy jeho národnostní příslušnost. Když se však zdá, že zločinec je někdo jiný – a nemusí to být nutně Rus, ale třeba i Ukrajinec nebo Tatar –, jeho etnický původ bývá zmiňován jen zřídka. Tento přístup zůstává však samozřejmě mimo pozornost většiny obyvatel, kteří i nadále pěstují představu řádění všudypřítomné „kavkazské mafie“.

Přitom samotný ministr vnitra Boris Gryzlov roku 2002 zdůraznil, že z 21 organizovaných zločineckých uskupení působících na ruském území funguje pouze sedm na etnickém základě (a ani ty ještě samozřejmě nejsou nutně kavkazské).

Zvláště rozšířené jsou protikavkazské nálady v ruských provinciích, kde je „kavkazská problematika“ úspěšně využívána místními gubernátory jako „hromosvod“ pro odvedení veřejné nespokojenosti od aktivit vlastních či spřízněných (polo)kriminálních skupin, resp. od kritických sociálně-ekonomických poměrů.

Protestní nálady jsou mnohem výraznější, když se ve zprávách o kriminálních případech vyskytne „etnický“, zpravidla kavkazský podtext. Specifický patriotismus obyvatel někdy sahá tak daleko, že v poměrně běžných střetech mezi „slovanskými“ a „kavkazskými“ organizovanými kriminálními skupinami po celé zemi Rusové oddaně fandí „svým chlapcům“, tedy gangsterům, kteří někdy bývají napojeni na oblastní či gubernskou správu.

Zjednodušeně lze říci, že v představách průměrného ruského občana je v posledních době „Kavkazan“ asociován s kriminalitou a protiprávní činností obecně ve stejné míře, jako jsou s nimi v představách Středoevropanů asociováni rusky hovořící lidé (obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu).

Čečenec rovná se terorista?

Od poloviny 90. let obsazují čelní pozice objektů protikavkazských nálad přirozeně Čečenci. Je zajímavé, že v první polovině roku 1999 pociťovalo k Čečencům odpor pouze 8,4% dotázaných, což nelze zdaleka považovat za absolutní indikátor. Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění však záhy po teroristických výbuších v ruských městech (září 1999) zaregistrovalo, že 64% obyvatel Moskvy se vyslovilo za násilné vystěhování Čečenců z hlavního města, tedy fakticky za etnickou čistku, a 68% souhlasilo s tvrzením, že se vztah vůči Kavkazanům podstatně zhoršil.

Právním aktem, který fakticky ospravedlňuje teror vůči cizincům v Moskvě, se stalo nařízení Moskevského magistrátu č. 1007-RM ze dne 13. září 1999 „O neodkladných opatřeních k zajištění způsobu registrace občanů, dočasně pobývajících v Moskvě“, a zvláště pak výnos moskevské vlády č. 875 ze dne 21. září „O přijetí prozatímního řádu odsunutí osob úmyslně porušujících pravidla registrace mimo hranice Moskvy do míst jejich trvalého pobytu“. Později byly podobné – mnohdy rezolutnější – direktivy vydány v řadě oblastí Ruské federace.

Ačkoli k očekávaným etnickým čistkám a masovým „vendetám“ proti lidem z Čečenska a Kavkazu po zářijových událostech nedošlo, byly tyto právní akty policejními úřady a místním obyvatelstvem vyloženy jako zelená pro dosud nevídaný nárůst diskriminačního jednání a agresivní xenofobie.

I dnes, kdy vášně ochladly, představují tyto a podobné právní akty, stejně jako ustálené společenské nálady, výtečnou příležitost k vydírání Čečenců, Kavkazanů a i představitelů mnoha jiných „neruských“ národů pobývajících na území federace ze strany pořádkových orgánů.

K různým všedním zprávám se hojně přidávaly zprávy politické. Šlo například o zprávy o represích proti etnickým Rusům v Čečensku v letech 1990 - 1994, které vládní orgány účelně nadsazovaly, aby je využily pro zesílení protičečenských a militantních nálad a k ospravedlnění války.

Protičečensky naladěné veřejné mínění ovlivňovaly i teroristicko-kriminální či teroristicko-diverzantní útoky zločinců či diverzantů čečenské národnosti v ruských městech (1994, 1995, 2002, 2003, 2004), těžce nesená porážka v čečenské válce (1994 - 1996), ale i stále častější případy únosů lidí – někdy i pracovníků humanitárních organizací, stavebních dělníků, inženýrů a novinářů, kteří neměli nic společného s válkou a bylo s nimi v meziválečném Čečensku zacházeno brutálně. Nutno přiznat, že pro své špatné renomé v ruské společnosti udělali dost i samotní Kavkazané. A v meziválečném období (1996 - 1997) k tomu přispěli i zločinci z řad Čečenců.

Synonymem k etnonymu Čečenec (do jisté míry i „Kavkazan“) se v postsovětském vědomí obyvatel Ruské federace stala substantiva „bandita“, „terorista“, „extrémista“, „separatista“ a jiná, která nejenom v ruské společnosti mají vysloveně negativní konotace. Tato sémantická klišé se vyskytovala a stále ještě vyskytují v nesčetných rozhlasových a televizních pořadech, novinových článcích a knižních publikacích. To však představuje jisté nebezpečí i kvůli vysoké inerční odolnosti, která tzv. etnickým fobiím umožňuje udržovat se v masovém vědomí dokonce i po vymizení reálných politických příčin, jež stály u jejich zrodu.

PhDr. Emil Souleimanov, PhD. působí na Institutu politologických studií FSV UK v Praze.

(A)



Diskuse





VYHLEDÁVÁNÍ
  

[více parametrů]

 © 2000-2018 Prague Watchdog  (see Reprint info).
Názory uveřejněné na tomto webu nemusejí vyjadřovat názory redakce "Prague Watchdog",
která se snaží představit široké spektrum pohledů na konflikt na severním Kavkaze.
Reklama
Stop ruské agresi v Gruzii!