HLAVN? STR?NKA
 ·O N?S
 ·ZAM?STN?N?
 ·KNIHA N?V?T?V
 ·KONTAKT
 ·NA?E BANNERY
 ·SPAMME?I
  ?E?ENSKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  INGU?SKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  SEVERN? OSETIE
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  DAGEST?N
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  ZPR?VY V ?E?TIN?
 ·M?S??N? P?EHLEDY
 ·ANALYTICK? ?L?NKY

SEZNAM ODKAZŮ

23. února 2008 · VERZE PRO TISK · POSLAT MAILEM

Desítky lidí si v Praze připomněly 64. výročí deportace Čečenců a Ingušů

(Prague Watchdog) - Necelých padesát Čechů a Čečenců si dnes odpoledne v Praze na Petříně připomnělo 64. výročí stalinské deportace čečenského a ingušského národa.

Po shromáždění se u památníku obětem komunismu na úpatí Petřína se účastníci akce zorganizované Česko-čečenskou společností vydali na vrch Petřína. Před kostelem svatého Vavřince zapálili svíčky v barvách čečenské trikolóry a uspořádali je do tvaru srdce coby symbolu přátelství mezi Čechy a těmi, pro něž se naše země stala nedobrovolným druhým domovem. Poté si vyslechli projevy zástupce organizátorů a představitelů čečenské komunity žijící v České republice (viz foto).

Podobná shromáždění či akce u příležitosti výročí deportace, které byly na rozdíl od pražské akce spojené i s protestem proti současné situaci v Čečensku, dnes proběhly i v dalších velkých městech, včetně Moskvy (viz foto1 a foto2/video), Kodaně a Štrasburku. V samotném Čečensku a Ingušsku proběhly vzpomínkové akce masového charakteru.

 

  ---------------------------------------------------------------------------------------------

Před 64 lety se čečenský a ingušský národ staly obětí Stalinovy totalitní politiky. Konečné rozhodnutí o deportaci obyvatel Čečensko-ingušské republiky do Kazachstánu a na Sibiř bylo přijato 31. ledna 1944. Necelý měsíc poté, 23. února, byla na Stalinův rozkaz zahájena jedna z největších operací II. světové války – odsun nevinných sovětských občanů obviněných z údajné kolaborace s německou armádou (za zmínku stojí fakt, že německá armáda nikdy na území Čečenska nevstoupila) do vyhnanství v Kazachstánu a na Sibiři.

Sovětské orgány vylákaly nic netušící obyvatele do střediskových obcí na povinnou oslavu jednoho z nejpopulárnějších svátků - Dne sovětské armády a válečného námořnictva, aby mohli být snáze deportováni. Během jediného týdne Berijova NKVD naložila do dobytčáků a deportovala téměř 480 000 Čečenců a Ingušů (asi polovinu tvořily děti). Starci, děti a nemocní, kteří nemohli být odsunuti, byli nemilosrdně povražděni ve svých vesnicích.

Po několika týdnech cesty dorazilo do míst určení v Kazachstánu, Kyrgýzii a západní Sibiři asi 400 000 osob, ostatní, zejména děti, starci a ženy, cestou zemřeli hladem, žízní, vysílením, zimou, následkem nemocí a šoku. V prvních měsících zemřelo v táborech dalších asi 70 000 osob, celkem během deportace a ve vyhnanství přišlo o život na čtvrt milionu lidí, více než polovina vysídlených. Tisíce dětí zmizely v sovětských dětských domovech.

Sovětská ideologická mašinérie začala v opuštěných horách a podhůřích severního Kavkazu vymazávat veškeré stopy po původních obyvatelích, kteří zde žili po staletí. Veškeré zpeněžitelné cennosti byly tajně odvezeny, písemnosti spáleny či zakopány, architektonické památky (středověké tvrze, strážní či obytné věže, sochy a další) zbourány, náhrobní kameny ze hřbitovů byly použity na vydláždění cest a hřbitovy samotné srovnány se zemí.

Podobně jako v případě krymských Tatarů, povolžských Němců a jiných byli i Čečenci a Inguši odsouzeni k rusifikaci, jejich země měla být osídlena ruským etnikem a jejich kultura zapomenuta. Důkladnost Stalinových pomocníků zašla až tak daleko, že národnost padlých ve Velké vlastenecké válce byla se zpětnou platností změněna tak, že mezi Hrdiny Sovětského svazu již nebylo žádného Inguše ani Čečence a naopak přibylo Tatarů, Kalmyků a dalších. Čečenci, Ingušové a dva další kavkazské "potrestané národy" – Karačajci a Balkaři – byli odsouzeni k vymření nebo asimilaci.

Vysídlenci živořili ve vyhnanství jako občané druhé kategorie až do roku 1957, kdy jim byl "reformovaným“ sovětským vedením povolen návrat do vlasti. Většina přeživších Čečenců a Ingušů se pak začala vracet do svých domovů, které však mezitím osídlili etničtí Rusové a další občané Sovětského svazu.

Pro obyvatele severního Kavkazu je deportace hlubokým historickým traumatem, které se projevilo mj. i v nekompromisním požadavku čečenské nezávislosti na začátku 90. let.

Osobní vzpomínky pamětníků deportace si lze přečíst v článcích "Deportace r. 1944 - Jak to bylo?" a "Třináct let, prožitých v rezervaci" našich čečenských dopisovatelů (v angličtině a ruštině).

 

Památník obětem deportace (Groznyj).

 

 

 

 

 

 

(T)

  Související články:
 · 
 · 
 · 
 · 



Diskuse





VYHLEDÁVÁNÍ
  

[více parametrů]

 © 2000-2024 Prague Watchdog  (see Reprint info).
Názory uveřejněné na tomto webu nemusejí vyjadřovat názory redakce "Prague Watchdog",
která se snaží představit široké spektrum pohledů na konflikt na severním Kavkaze.
Reklama
Stop ruské agresi v Gruzii!