HLAVN? STR?NKA
 ·O N?S
 ·ZAM?STN?N?
 ·KNIHA N?V?T?V
 ·KONTAKT
 ·NA?E BANNERY
 ·SPAMME?I
  ?E?ENSKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  INGU?SKO
 ·Z?KLADN? INFORMACE
 ·MAPY
  SEVERN? OSETIE
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  DAGEST?N
 ·Z?KLADN? INFORMACE
  ZPR?VY V ?E?TIN?
 ·M?S??N? P?EHLEDY
 ·ANALYTICK? ?L?NKY

SEZNAM ODKAZŮ

10. listopadu 2002 · Prague Watchdog / Josef Mrázek · VERZE PRO TISK · POSLAT MAILEM · JAZYKOVÉ VERZE: RUSSIAN ENGLISH 

V náruči Moskvy

Na dnešním setkání se skupinou čečenské komunity v Moskvě vyslovil ruský prezident Vladimir Putin svůj souhlas s jejich iniciativou směřující k urychlení "ústavního procesu" v Čečenské republice, tj. především k přijetí nové čečenské ústavy. V této souvislosti chceme našim čtenářům nabídnout pohled na problematiku tohoto procesu, který pro nás v říjnu napsal jeden z našich spolupracovníků. Redakce Prague Watchdog.


V náruči Moskvy

Josef Mrázek pro Prague Watchdog


Mezi agenturními zprávami o nových bojích na území Čečenska, pokračujícím porušování lidských práv v této oblasti či urovnáváním konfliktu Ruska s Gruzií proskakuje v poslední době jedna poněkud odlišná. Na počátku srpna dokončila promoskevská čečenská správa Achmada Kadyrova návrh ústavy, která by měla doposud provizornímu a nejasnému statutu Čečenska dodat jasný právní rámec. Na jejím základě by pak v zemi proběhly prezidentské i parlamentní volby a tím dostala její Moskvou dosazená politická reprezentace legitimitu před ruskými federálními zákony.

Tato napohled nepodstatná byrokratická záležitost, která nyní na chvíli zmizela z pozornosti médií, v sobě skrývá poměrně důležitý moment. Kadyrovova vláda vytvořila právní dokument, který by z doposud poměrně autonomní a nezávislé republiky učinil nedílnou součást Ruska. Jakou má tento Kadyrovův plán šanci na úspěch? Podaří se mu ho tváří v tvář kdysi odbojným Čečencům skutečně prosadit? Je nyní vůbec správný čas mluvit o čečenské ústavě, když se v zemi neustále bojuje?

Mnoho bezúspěšných pokusů

S právním zakotvením vlastního statutu mělo Čečensko potíž již od samého počátku vlastní nezávislé existence. První čečenská konstituce se objevila brzy po rozpadu Čečeno-Ingušské republiky v září roku 1991. Příznivci tehdejšího nově nastoupivšího prezidenta Džochara Dudajeva napsali ústavu, podle níž bylo Čečensko nezávislým demokratickým státem, jehož zákony se řídí normami islámu.

V letech 1995-96 se promoskevský režim Doku Zavgajeva chystal přijmout svoji verzi republikové ústavy, zřetelně bližší kremelskému vzoru. Jeho lidé však nestačili svoji iniciativu dokončit: 6. srpna 1996 ovládli Groznyj znovu čečenští partyzáni a plány na opětovné sblížení země s Kremlem vzaly rychle za své. Naopak, ještě na konci toho samého měsíce byly podepsány tzv. chasavjurtovské smlouvy, fakticky potvrzující nezávislost Čečenska.

Po provedení de facto nezávislých prezidentských voleb v roce 1997 bylo v zemi příkazem nového prezidenta Aslana Maschadova nakonec zavedeno islámské právo šaría. To mělo spolu s parlamentními demokratickými prvky tvořit osnovu nového státu. Křehkou a v mnohém nepřehlednou státní konstrukci však od počátku silně oslabovaly vnitřní politické spory. Postavení nového prezidenta bylo stále slabší a slabší a jeho nejsilnější oponent, stále radikálnější přívrženec vahábitské odnože islámu Šamil Basajev jej veřejně vyzval ke složení pravomocí a rozpuštění parlamentu. Zemi měla podle něj nadále spravovat islámská rada, tzv. šúra, v jejímž čele by stál hlavní emír.

Maschadov tuto Basajevovu výzvu odmítl a nařídil svému nejbližšímu okruhu vypracovat novou variantu čečenské ústavy, spojující demokratické prvky s islámskými tradicemi země. Nic z toho však již prezidentovi příznivci nestihli. V zemi začala v září roku 1999 druhá krvavá rusko-čečenská válka.

Protizákonný modus vivendi

Systém fungování nových promoskevských orgánů ve znovuobsazeném Čečensku byl oficiálně zformulován prezidentským výnosem Vladimira Putina z června roku 2000. Ten nesl název „O zřízení dočasného systému orgánů výkonné moci v Čečensku“. Podle části ruských právníků a nezávislých pozorovatelů je tato forma správy země v rozporu s platnou federální legislativou. V Čečensku neexistuje demokraticky zvolený premiér či jiný šéf státní správy. Nefunguje parlament a šéfové místních správ jsou také dosazováni seshora.

Tento protiprávní stav se nejprve Moskva pokoušela urychleně zakrýt novým speciálním federálním zákonem pro Čečensko. Ten měl dosavadní stav v zemi a řadu dalších „nestandartních“ forem správy tohoto válečného regionu zlegalizovat. Když si ale kremelští právníci uvědomili, že by zákon by kvůli mnoha sporným bodům nemusel projít u ruského ústavního soudu, odložili řešení tohoto problému na později.

Definitivní východisko má nyní přinést nová čečenská ústava. Od léta minulého roku na jejích pěti různých verzích pracovaly týmy několika čečenských politiků či veřejně známých osob včetně Aslanbeka Aslachanova, Ruslana Chasbulatova, Malika Sajdulajeva či již výše jmenovaného Achmata Kadyrova. Pro finální nervozitu kolem celé věci a její důležitost je příznačné, že při výběru konečné verze ústavy byla Moskvou v červenci letošního roku vybrána právě konstituce současného šéfa čečenské správy Kadyrova, šitá na míru co nejužšímu propojení země s federálním centrem.

Ústava šitá na míru

Kadyrovův návrh ústavy jde Moskvě i jeho dosavadní vládě doslova na ruku. Kopíruje do značné míry ruskou konstituci a úzkostlivě se vyhýbá jakékoliv zmínce o čečenské nezávislosti. Již v jejím prvním článku se namísto jakýchkoli zmínek o nezávislosti, svrchovanosti či autonomii praví, že republika je „samosprávným zřízením v rámci Ruska“. Všichni obyvatelé Čečenska jsou podle ní občany Ruské federace a státními jazyky v zemi jsou ruština a čečenština.

Další články nové ústavy zakotvují řadu důležitých svobod, mj. právo na svobodný pohyb po republice a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Ihned za nimi ovšem následují méně demokratická ustanovení - Achmad Kadyrov si např. rezervuje právo jmenovat po dalších pět let šéfy místních samospráv sám, bez demokratických voleb. Nejzajímavějším detailem celého návrhu ten článek, podle něhož se novým čečenským prezidentem bude moci stát pouze „osoba starší 35 let, která v posledních deseti letech trvale žila na území republiky“. Pokus, kterým se Kadyrov snažil předem diskvalifikovat řadu svých moskevských rivalů (Chasbulatova, Aslachanova, Gantamirova, Sajdulajeva či Arsamakova), sice kvůli neslučitelnosti s ruskou ústavou brzy z konstituce vypadl, je však dalším důkazem zoufalé nejednotnosti čečenské politické elity.

Válka stále trvá

Dle nedávného výroku Vladimira Putina by dokončení „vytváření zákonodárné i výkonné moci v Čečensku“ - včetně dokončení návrhu ústavy, celonárodního referenda o ní a následného provedení parlamentních i prezidentských voleb - měla být dokončena „nejpozději do konce příštího roku“. Kreml si od toho slibuje formální tečku za celou svou vojenskou akcí v Čečensku. Čím silnější je ovšem úpornost federálního centra v popohánění celého tohoto procesu kupředu, tím více mu vypadávají ze skříně jiní kostlivci.

Tři roky od začátku tzv. protiteroristické kampaně totiž nebyly vytvořeny ani minimální podmínky pro vytváření ústavy či konání voleb. V Čečensku nebyl (přes nejrůznější verbální proklamace Moskvy) doposud obnoven ani ústavní pořádek ani nedošlo k proklamovanému dopadení a zničení čečenských teroristů. „Polní velitelé rozdávají interview na všechny strany, zatímco ruské tajné služby prohlašují, že je nemohou najít,“ prohlásil nedávno pro ruský anglicky psaný deník The Moscow Times čečenský poslanec v ruské Dumě Aslanbek Aslachanov. „To je jen další důkaz toho, že eliminace teroristů není skutečným cílem ruských válečných štváčů,“ dodal k tomu trpce.

V zemi panuje nepřehledný poválečný chaos. „Válka je skončena, ale mír je v nedohlednu,“ prohlásil v nedávném rozhovoru pro americký list The New York Times šéf promoskevské čečenské správy Achmad Kadyrov. Lokální útoky čečenských partyzánů na ruské vojenské cíle nepřestávají. Jejich následkem denně stále umírají ruští vojáci. Jejich celkový počet od počátku vojenské akce v září 1999 je těžké zjistit, i minimální odhady však hovoří o počtu 4500 a více osob.

Také základní lidská práva civilního čečenského obyvatelstva existují stále pouze na papíře. Za tři roky nové války v zemi zahynuly desítky tisíc civilistů a další stovky z nich jsou denně vystavovány nezákonnému zadržování, ponižování a mučení při tzv. začistkách neboli protiteroristických akcích v čečenských městech a vesnicích.

Trocha změny existuje

Někteří znalci severokavkazského regionu - jako např. Nabi Abullajev v nedávném článku pro Transitions Online - připomínají, že současný neutěšený stav má přece jen známky zlepšení a pro skutečný obraz celého problému je nutné současnost srovnávat s obdobím čečenské nezávislosti v letech 1996-99. Tehdejší úroveň korupce, nestability, dodržování lidských práv a sociálních služeb pro civilní obyvatelstvo byla podle něj ještě horší, a ať se na situaci díváme jakkoli kriticky, je nutné přiznat, že Rusko je dnes v Čečensku přes všechny své nepopiratelné chyby a zločiny stabilizujícím faktorem. Nebýt ruské přítomnosti, bylo by podle Abdullajeva ještě hůř.

U tohoto bodu je nutné se chvíli zastavit. Období čečenské nezávislosti v letech 1996-99 lze skutečně jen stěží nazvat rájem lidských práv a sociálních jistot. Všechny Abdullajevem vyjmenované problémy v Čečensku skutečně existovaly a cítilo je i čečenské civilní obyvatelstvo, jehož většina nakonec toužila po změně svého zkorumpovaného, slabého a nemohoucího režimu nejvíce. Ne ovšem z rukou svého dávného rivala Ruska. Byla to ovšem právě Moskva, která v září 1999 ústy Vladimira Putina bez jakékoliv dohody s v té době de facto nezávislou čečenskou vládou prohlásila problém Čečenska za interní (tedy svůj) a slíbila, že neutěšený stav pro jeho neudržitelnost a vlastní ohrožení změní. Tzv. protiteroristická operace ruské federální armády měla vnitřní chaos v zemi odstranit. Co se ale stalo ve skutečnosti?

Výsledků je málo

Odhlédnuto od pochyb o upřímnosti Putinova záměru zavést v Čečensku skutečně ústavní pořádek (a ne vyšplhat se po uměle vyvolané vlně etnické nenávisti vůči Čečencům na vrchol ruské politické scény) region postupně obsadila ruská federální armáda a vytlačila místní ozbrojence, o které se opíral dosavadní režim, do hor. Vojáci ale přitom prováděli tolik násilností a zbytečně zdevastovali zemi do té míry, že lze jen stěží uvěřit, že jejich hlavním posláním bylo skutečně nastolování ústavního pořádku. V únoru či březnu 2001 velké vojenské operace ruské armády skončily a část věcí se skutečně zlepšila. V Čečensku se začala rodit civilní správa, která je sice taky zkorumpovaná, ale respektuje aspoň nějaká pravidla. Do země začala letos proudit část dlouho slibovaných moskevských peněz na rekonstrukci. V zemi pomaličku přibývá opravených domů, čistých silnic a vyplacených penzí.

Mince má ale také svoji druhou stranu. Peníze, které dnes Moskva do Grozného posílá, jsou jen zlomkem toho, co by ve skutečnosti mělo být vynaloženo na poválečnou rekonstrukci země, obnovu sociálních služeb a tím na získání opětovné důvěry místního obyvatelstva. Velká část těchto peněz navíc mizí v nepřehledných finančních machinacích, takže namísto k lidem putují do kapes všehoschopných úředníků. Z nastalé situace zřetelně profituje úzká lobby ruské federální armády a na ní napojených lokálních kriminálních band, které ji pomáhají zakrýt ilegální obchod se zbraněmi, pašovanou ropou, drogami a dalšími lukrativními artikly. Válka s jasně stanovenými stranami konfliktu již dávno degenerovala do nepřehledné směsice vyřizování osobních účtů, boje o teritoria ilegálního obchodu, bezdůvodného vraždění a loupení, v němž lze hranice původního rusko-čečenského konfliktu již jen těžko rozeznat.

Zmařené naděje

Pro skupinu těch Čečenců, kteří snad v roce 1999 vkládali do moskevského centra jisté naděje, je to jasný důkaz toho, že jsou opět sami. „Obyčejný Čečenec se dnes potácí mezi nadějí na lepší budoucnost, kterou mu Moskva již tři roky slibuje, a konkrétní brutalitou, se kterou ruští vojáci zabíjejí a mučí jeho příbuzné,“ říká Šamil Beno, bývalý ministr zahraničí ve vládě Džochara Dudajeva, nyní žijící v Moskvě. Pod tím vším podle něj probleskuje nejzávažnější problém celého konfliktu - propast mezi akcemi federálního centra a důvěrou prostého čečenského obyvatelstva je i po třech letech konfliktu nadále obrovská. Díky přetrvávajícímu flagrantnímu porušování lidských práv ze strany ruských vojáků i nezájmu Moskvy o skutečný rozvoj válkou zdevastované země se navíc pouze prohlubuje.

Má-li proces přijetí nové čečenské ústavy připravené týmem Achmada Kadyrova znamenat skutečnou změnu, musí být v zemi nejprve dosaženo míru. Konstituce může byt klidně přijata, bez mírových podmínek v zemi však bude jen cárem papíru. A k míru ovšem vede mnoho složitých kroků. Zaprvé je nutné dosáhnout toho, aby Moskva pochopila nutnost mírových rozhovorů v Čečensku. Zadruhé - aby se doposud roztříštěná čečenská politická reprezentace dokázala sjednotit a opoziční vláda Aslana Maschadova prokázala svoji schopnost skutečně ovládat čečenské rebelské skupiny. Zatřetí - aby se ze země podařilo vytlačit zkorumpovanou ruskou armádu a na ní napojené kriminální skupiny a nahradit je respektovanou domácí silou, schopnou udržet pořádek. Začtvrté - nastartovat v zemi ekonomickou obnovu a zajistit jí plynulý přísun byť malých, ale přece jen nějakých investic z federálního centra.

Bez dosažení těchto kroků nemá smysl novou čečenskou ústavu ani tvořit, ani přijímat.


Josef Mrázek je spolupracovník Prague Watchdog.

(A)

VYHLEDÁVÁNÍ
  

[více parametrů]

 © 2000-2021 Prague Watchdog  (see Reprint info).
Názory uveřejněné na tomto webu nemusejí vyjadřovat názory redakce "Prague Watchdog",
která se snaží představit široké spektrum pohledů na konflikt na severním Kavkaze.
Reklama
Stop ruské agresi v Gruzii!