Čekají Čečenci na bin Ládina? Tento text je rozšířenou verzí ruského originálu.
Putinovo vítězné tažení
Navzdory očekáváním se rusko-čečenská válka dva roky po svém vypuknutí dostala opět na přední strany světových novin. V souvislosti s teroristickými útoky na USA a následnými vojenskými útoky na Afghánistán se objevila řada informací o možném propojení čečenských bojovníků s Usámou bin Ládinem a fundamentalistickým režimem v Afghánistánu.
Několik dní po leteckých útocích na Spojené státy začaly ruské tajné složky chrlit důkazy o tom, že čečenští bojovníci jsou finančně i vojensky napojeni na teroristickou organizaci Al Kajdá. 17. září byl v čečenské vesničce Cocin-Jurt „nalezen“ CD-ROM s pilotním manuálem k Boeingu 737 a o několik dní později byla v jihočečenském Veděnu „objevena“ mapka Světového obchodního centra s velkým nápisem Džihád. Ruské tajné služby údajně předaly svým americkým kolegům řadu důkazů o kontaktech čečenských „rebelů“ s Usámou bin Ládinem a Rusko vyčetlo světu, že nedokázal ocenit protiteroristickou operaci v Čečensku, která vlastně vždy byla součástí celosvětové kampaně proti terorismu. S vědomím, že předehnal celý svět, se prezident Putin záhy vydal na evropské turné, aby své postoje vysvětlil německému kancléři Schroederovi a aplaudujícím poslancům Bundestagu, předsedajícímu EU, belgickému premiérovi Guyi Verhofstadtovi, při své první návštěvě v bruselské centrále NATO a dalším, kteří byli ochotni naslouchat. Putinovo tažení bylo relativně úspěšné, o čemž mj. svědčí i Schroederův výrok, že je na čase přehodnotit postoj k ruským operacím v Čečensku.
Spojené státy se k ruskému úsilí od počátku stavěly zdrženlivě. Byly sice překvapeny vstřícností ruské reakce a nechtěly si rozhněvat silného spojence, na druhou stranu však dlouhodobě patří k největším mezinárodním kritikům ruských praktik v Čečensku a přirozeně nehodlají přehodnotit svůj postoj k rusko-čečenské válce na základě jediné, byť sebetragičtější události. Prezident Bush nicméně vyzval čečenského prezidenta Maschadova, aby přerušil veškeré kontakty s jedinci a skupinami, napojenými na mezinárodní teroristickou síť a tuto výzvu opakovala i poradkyně pro otázky bezpečnosti Condoleezza Riceová v rozhovoru pro moskevský deník Izvěstija: „Nemůžeme bojovat proti světovému terorismu v Afghánistánu a souhlasit s ním v Čečensku.“ Síla „důkazů“ tedy nakonec americké politiky alespoň částečně přesvědčila o ruském oficiálním náhledu na dění na severním Kavkaze.
I čečenský prezident Aslan Maschadov ostře odsoudil teroristické útoky na USA a zároveň varoval před ruskými snahami zneužít tragických událostí k podsouvání vlastní interpretace rusko-čečenské války. Jeho obavy se nakonec ukázaly jako zcela oprávněné, soudě dle nepochopitelné ochoty světových a českých médií papouškovat výplody ruské propagandy. Jen v prvním týdnu po teroristických útocích v USA měli čeští televizní diváci možnost shlédnout několik šotů, ve kterých byli čečenští partyzáni striktně označováni jako „mudžahídi“, Pavel Máša v Lidových novinách tvrdil, že čečenský odpor je moderním terorismem a bojem „proti existujícímu uspořádání světa, vedený všemi prostředky.“ Mezi stále četnými, byť, pravda, opakujícími se zprávami z Čečenska se v našich médiích ujala právě zvěst o nálezu leteckých pilotních manuálů.
Na americkou výzvu k přerušení kontaktů s teroristy reagoval Maschadov ujištěním, že čečenští partyzáni žádné kontakty s mezinárodními teroristickými skupinami neudržují. Podobný výrok však zcela jistě nemůže vyvrátit stín podezření. Žádné důkazy o možném propojení mezi čečenskými partyzány a Talibanem nebyly zveřejněny - jaké by tedy mohly být?
Předválečný vývoj
Po skončení první čečenské války se ozbrojené oddíly, které tvořily jádro odporu, staly součástí národní gardy, podřízené Aslanu Maschadovovi. Skupiny orientované na radikální islámské vůdce měly v rukou téměř všechny bezpečnostní struktury v poválečném Čečensku. Celé oddíly v Grozném, Urus-Martanu, Ačchoj-Martanu a některých dalších obcích byly složeny z takzvaných vahhábitů. Pod vlivem řady osob radikálního islámského vyznání z Maschadovova okolí bylo dokonce čečenské Ministerstvo vnitra přejmenováno na Ministerstvo šariatské státní bezpečnosti (MŠSB). Řídil je Islam Chalimov, povoláním lékař, známý svými těsnými kontakty s fundamentalistickými skupinami, jejichž vliv na čečenskou mládež se začátkem války velmi zesílil. Ozbrojené oddíly, které dříve bojovaly bok po boku proti ruskými vojskům, se fakticky rozdělily na dvě znesvářené skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a držela se tradičního islámu. Druhá byla tzv. vahhábitská. Tento rozpor přerostl v červnu v otevřený konflikt. V Gudermesu, druhém největším čečenském městě, se jedna všední potyčka mezi ozbrojenci změnila v opravdový střet. Po čtyři dny tam probíhaly kruté boje mezi gardisty velitele S. Jamadajeva (ten později Maschadova zradil a vydal Gudermes bez boje) a tzv. džamaátskými formacemi pod vedením emíra Abdurachmana a Abdulmalika. Abdurachman byl duchovním vůdcem rodících se vahhábitských oddílů. Abdulmalik byl polní velitel, který velel Džamaátu Kurčaloji.
Šamil Basajev a Chattáb se konfliktu neúčastnili. Rozhovory s oběma stranami tehdy vedl viceprezident Vacha Arsanov a díky němu přinesly úspěch. Je to pochopitelné. Jak se totiž ukázalo, Vacha Arsanov sympatizoval s radikálními islamisty a opíral se o ně, aby se udržel u moci, poté co se nepohodl s Aslanem Maschadovem. Na Maschadovův příkaz národní garda boj ukončila. Čečenský prezident slíbil nalézt a potrestat viníky a brzy vydal dekret, na jehož základě bylo osm náboženských činitelů původem z Blízkého Východu označeno za personae non gratae. Byli to vlastně šiřitelé fundamentalismu v Čečensku. Brigádní generálové Abdulmalik a Arbi Barajev – velitel islámského pluku pro zvláštní účely – byli degradováni.
Tím, kdo osvobodil zajaté bojovníky gudermeského pluku národní gardy, byl Šamil Basajev. Osobně se setkal s Arbi Barajevem a přemluvil jej k tomuto „humánnímu kroku“. Konflikt byl zdánlivě urovnán, avšak obě strany se připravovaly k novému, mnohem většímu střetu. Ten však překazila druhá čečenská válka, která obě znepřátelené strany na čas usmířila před tváří společného nepřítele.
Po konfliktu v Gudermesu přišel Šamil Basajev s myšlenkou vytvoření tzv. islámského mírového bataliónu (IMB). IMB byl tvořen Basajevovy a Chattábovy oddíly, ke kterým se připojili bratři Achmadovovi z Urus-Martanu. Tato ozbrojená formace vnikla v srpnu 1999 do Dagestánu, aby „poskytla pomoc muslimským bratřím“ v obcích Karamachi a Čabanmachi.
Čečenci a Afghánistán
Čečenské kontakty s Afghánistánem byly velmi sporadické a informace, které se dnes objevují ve sdělovacích prostředcích, nemají reálný základ. Je sice pravda, že v roce 1993 navštívila skupina zhruba 20 lidí v čele s polním velitelem Šamilem Basajevem Afghánistán, a dodnes není zcela jasné, jaký byl účel jejich cesty. Basajev údajně chtěl cvičit své bojovníky v afghánských vojenských základnách, celý oddíl však postihly zdravotní problémy a rychle se vrátil zpět do Čečenska.
Po první čečenské válce (1994-96) se ministr zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerie Movladi Udugov (posléze se rozešel s Maschadovem a je dnes považován za hlavního ideologa islamistických čečenských jednotek) snažil navázat diplomatické vztahy s vládou Tálibánu. Do Kábulu odjel se zvláštní misí jeho náměstek Jaragi Abdullajev. Udugov potřeboval nějaký úspěch v mezinárodní diplomacii, který mu mohlo zajistit buď přímo uznání, nebo alespoň informace o jednání s různými zeměmi o uznání Čečenska jako nezávislé republiky. Udugov se snažil prezentovat své úspěchy na četných tiskových konferencích a jako příklad uváděl fakt přijetí hlavního města Grozného do Asociace islámských hlavních měst. Přitom však zamlčel, že do této organizace byla přijata i Machačkala, hlavní město sousedního Dagestánu, který je součástí Ruska a nečiní si žádné nároky na nezávislost republiky. Maschadov záhy Udugova odvolal a tím bylo afghánské téma, jak se zdálo, uzavřeno. Tálibán sice nakonec uznal nezávislost Čečenska, avšak stalo se tak až po zahájení masivního bombardování Čečenska ruskou armádou.
Tím celá známost de facto skončila. Žádné vojenské pomoci se Čečně od Tálibánu nedostalo. Zbraně, které čečenské oddíly používají, byly vesměs vyrobeny v Rusku. V současné době bojuje v řadách oddílů čečenského odporu něco málo přes 50 osob z arabských zemí. Tuto informaci potvrzují čečenští civilisté, kteří se bojů neúčastní, ba naopak jsou vystavováni neustále šikaně a tlaku ze strany ruských vojáků. Ruským a mezinárodním novinářům se nejednou podařilo navštívit výcvikový tábor na břehu řeky Chulchulau u vstupu do veděnského průsmyku. V táboře působili Arabové jako učitelé arabštiny, kteří přednášeli základy islámu. Bojové disciplíny zde vyučovali Čečenci, jejichž vlastní zkušenosti nebyly již o nic menší než zkušenosti Arabů z afghánské války.
Úloha arabských dobrovolníků či „arabských žoldnéřů“, jak jsou nazýváni ruskými sdělovacími prostředky, je neustále a cíleně zveličována ze strany ruských generálů a politiků. Žoldnéře musí předně někdo najímat, což je absolutně vyloučeno v situaci, kdy jsou samotní Čečenci připraveni bojovat proti ruským vojskům bez nároku na odměnu. Do války chodili bez donucení a nikoho nebylo třeba mobilizovat. Pro vedení partyzánské války také není třeba žádného speciálního výcviku, důkladná znalost prostředí je dostačující, o čemž se ruští vojáci nesčetněkrát přesvědčili, a to jak v Afghánistánu tak v Čečensku, kde špatně vyzbrojené vojenské formace již přes dva roky čelí dvacetinásobně větší armádě a vlastně tak plní svůj úkol zabránit protivníkovi, aby kontroloval území republiky. Ruské vojenské velení v Čečensku i proruská čečenská správa přiznávají, že situaci v republice nemají plně pod kontrolou.
Soudě podle finanční situace čečenských bojovníků, nemůže být o soustavné zahraniční pomoci ani řeč. Čečencům na druhou stranu pomáhají nejen různé zahraniční organizace, ale i jednotlivci, kterým není jejich boj lhostejný. Je teoreticky možné, že mezi nimi jsou organizace nebo lidé, kteří jsou tak či onak spjatí s Usámou bin Ládinem a Al Kajdou, přímý kontakt mezi čečenským velením a afghánským milionářem však neexistuje.
Jak jsme již uvedli, prezident Maschadov reagoval na výzvu amerického prezidenta k přerušení kontaktů s mezinárodními teroristy prohlášením, že vedení Ičkerie je připraveno přerušit veškeré styky s jakoukoli organizací, kterou americká vláda označí za teroristickou. Podle jednoho z Maschadovových poradců, bývalého ministra školství Achmada Jarychanova, Maschadov ani nikdo z jeho zástupců nikdy nevedl žádné rozhovory s Usámou bin Ládinem. Maschadov pouze jednou navštívil Saúdskou Arábií a setkal se s králem, ale žádné další vztahy s předáky arabských zemí nepodporoval. Naopak, na podzim 1999 se obrátil na papeže římskokatolické církve s písemnou prosbou, aby pomohl přimět Rusko k ukončení války. Podle Jarychanova proto přerušení kontaktů s organizacemi, nepřijatelnými pro USA, nebude žádný problém, neboť celý svět zná jména organizací, se kterými Maschadov a čečenská vláda spolupracují: Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Rada Evropy, OBSE, Červený kříž a další humanitární a lidskoprávní organizace, jejichž působnost v zóně konfliktu povolila Moskva.
Bin Ládinova spojka?
Čečenští bojovníci, kteří po celé měsíce žijí v horských základnách, nocují pod širým nebem a neustále se přesouvají z místa na místo, nemohou vědět o stycích a kontaktech svých velitelů. Ze všech známých polních velitelů a politiků by kontakty s bin Ládinem mohli teoreticky mít Aslan Maschadov, nebo polní velitelé Šamil Basajev, Vacha Arsanov, Ruslan Gelajev či Chattáb.
Přestože Maschadov vyhlásil v republice všeobecnou šariatskou vládu, je v zásadě světský člověk, a i s vidinou peněžitého zisku by se jen stěží podřídil bin Ládinovi nebo komukoli jinému. Šamil Basajev nikdy nebyl příliš majetný a jeho oddíly dnes údajně prožívají těžké časy. Spíše než o kontaktech s Tálibánem existuje mnohem více důkazů o jeho stycích s ruskými politiky a podnikateli, kvůli kterým byl i považován za agenta ruských tajných složek. Podle ruských sdělovacích prostředků je hlavním podezřelým Jordánec Chattáb. Nicméně ani on neměl s bin Ládinem nic společného, jak potvrzují lidé z jeho okolí. Chattáb s největší pravděpodobností částečně čerpal z prostředků, které byly v zahraničí sebrány „na podporu džihádu“ v Čečensku, ale tyto fondy pocházejí z jiných adres, než se Moskva snaží naznačit. Je však třeba mít na paměti, že Chattáb pochází z bohaté rodiny a podle některých zpráv bojoval před příchodem do Čečenska nějaký čas v Afghánistánu. Maschadov vydal svého času dekret o uzavření Chattábova výcvikového tábora „Kavkaz“, avšak dříve než dekret vešel v platnost, vypukla druhá rusko-čečenská válka. Předposlední ze jmenovaných, Vacha Arsanov, v poslední době téměř zmizel z veřejného života a ukrývá se v horách na jihu Čečenska.
Další vlivnou osobu v ičkerijské vojensko-politické hierarchii je Ruslan Gelajev. Gelajev odjel v roce 1998 do Pákistánu, kde studoval islám, a vrátil se do republiky v době mediální roztržky mezi Maschadovem a členy tzv. islámské Šúry – nejvyššího výkonného orgánu, vytvořeného z iniciativy Šamila Basajeva, poté co Maschadov zavedl v Čečensku v roce 1999 „úplnou“ šariatskou vládu. Když se Gelajev vrátil z Pákistánu, postavil se nečekaně na stranu Maschadova a získal od něho post vicepremiéra. Ačkoli jsou Gelajevovy projevy dost radikální, jde spíše o rétorická cvičení - sotva měl něco společného se saúdským miliardářem nebo s ostatními vůdci islámského světa, kteří zastávají fundamentalistické názory. Dokonce i současný šéf proruské čečenské správy Achmad Kadyrov považuje Gelajeva za člověka, se kterým je možné vést dialog o ukončení války.
Zmíněné zavedení šariatské vlády je mimochodem jedním z Maschadovových velkých politických přehmatů. Prezident spoléhal na to, že převezme-li iniciativu při zavádění šaríi v Čečensku, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Stal se však pravý opak a Maschadov si podepsal vlastní rozsudek - v islámské republice nebylo místa pro prezidenta a Maschadov byl nakonec vyzván, aby složil funkci.
Samotní Čečenci nevěří ruských politikům a generálům, kteří tvrdí, že mají důkazy o stycích polních velitelů s Usámou bin Ládinem. Podobné informace považují za propagandu, adresovanou především Američanům. Prohlášení ruské strany o tom, že by se Usáma bin Ládin mohl ukrývat na území Čečenska a zjevná snaha ztotožnit Čečence s mezinárodními teroristy jsou v republice považovány za absolutní nesmysl.
Bezútěšnost situace v Čečenské republice mohou nadále změnit pouze obtížně se rodící politické rozhovory mezi zástupci oběma prezidentů. V případě, že Rusko dostane díky svému angažmá v celosvětové protiteroristické koalici volné ruce v řešení situace v Čečensku však jakákoli politická vyjednávání půjdou stranou. Poraženými pak budou statisíce čečenských civilistů, kteří se právě připravují na strávení třetí zimy v provizorních podmínkách.
Ruslan Isajev, severní Kavkaz
Petr Janouch, Praha
|
