SEZNAM ODKAZŮ

Nobody is counting the dead in Chechnya anymore

V Čečně již mrtvé nikdo nepočítá

Informace o počtech padlých ruských vojáků přispěly rozhodující měrou k mobilizaci veřejného mínění a následně k ukončení tzv. první čečenské války (1994-96). Vedle prominentního oponenta ruského tažení v Čečensku, člena ruské Dumy Sergeje Kovaljova, sehrál důležitou roli Výbor matek ruských vojáků, který shromažďoval informace o počtech padlých a nezvěstných ruských vojáků, pořádal demonstrace a za spolupráce části ruských médií vyvíjel tlak na politické představitele země.

Ve druhé čečenské válce, která trvá od roku 1999, je situace zcela odlišná. Vojenské tažení do Čečenska bylo oficiálně prezentováno jako reakce na sérii pumových útoků v Moskvě, Volgodonsku a Bujnaksku a vpád oddílů polního velitele Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu. Ačkoli dosud nikdo neprokázal, že se na teroristických aktech v ruských městech skutečně podíleli Čečenci (existující důkazy spíše ukazují na ruské bezpečnostní složky), bylo ruské veřejné mínění od samého počátku nové vojenské operaci v Čečensku téměř bezvýhradně nakloněno. Druhá čečenská válka vypukla se souhlasem valné většiny ruského národa a právě rázný postoj premiéra Putina k situaci v Čečensku ho vynesl na prezidentský stolec již v prvním kole voleb v březnu roku 2000.

Po zahájení ruské ofenzívy vše nasvědčovalo tomu, že se vládním jednotkám podaří rychle a spolehlivě získat kontrolu nad celým územím. Armáda neponechala nic náhodě a od samého začátku ohlášené bleskové války volila taktiku plošného bombardování, údajně legitimizovaného zásahem NATO v Jugoslávii. Na rozdíl od aliance se však ruská armáda ani nesnažila bagatelizovat oběti mezi civilním obyvatelstvem v duchu přísloví, že když se kácí les, létají třísky. Čečenci, či Kavkazané vůbec, jsou beztak Rusy vnímáni jako zločinci.

Od počátku konfliktu zveřejňovali ruští představitelé oficiální údaje o vojenských ztrátách, podle kterých například během měsíčních bojů v Dagestánu, které válce předcházely, přišlo o život 281 vojáků a 930 bylo raněno. V té době se ještě zdálo, že vojenská „protiteroristická“ operace záhy skončí a Rusko nad separatistickým Čečenskem rychle převezme kontrolu. Podle průzkumů veřejného mínění měly vojenské operace podporu přes 70 procent ruského obyvatelstva. Na jaře roku 2000 přešla frontová válka v partyzánskou a přes několikaměsíční opakování ruských představitelů o završení té či oné fáze „protiteroristické operace“ je konec konfliktu stále v nedohlednu. Noční můrou ruských generálů a politiků se stala slova bývalého premiéra Sergeje Stěpašina, která pronesl 8. listopadu 1999 v rozhovoru pro časopis Globe and Mail: „Abychom tuto válku vyhráli, museli bychom zničit veškerou mužskou populaci Čečenska.“

Oficiální ruské zdroje: 2700

Jakkoli je každý ztracený lidský život tragedií, nejsou přesné počty padlých důležité tolik, jako způsob, jakým s podobnými informacemi nakládají bojující strany. Údaje o vojenských ztrátách mají dokumentovat úspěšnost operací a ovlivňovat veřejné mínění. Průběžné sledování oficiálních informací poskytovaných ruskými zdroji však nutně vede k otázce, do jaké míry jsou tyto údaje věrohodné. Ruští představitelé postupně ztratili zájem na sdělování skutečných počtů padlých a raněných s vědomím, že podobné informace mohou ve zdánlivě nekonečném konfliktu vést, stejně jako v první válce, k růstu protiválečných nálad. Proto se při jejich zveřejňování uchylovali k různým trikům. Někdy uváděli údaje o padlých od počátku bojů na čečenském území (1. října 1999), jindy včetně padlých v Dagestánu (od 1. září), případně časová vymezení volně obměňovali. V některých případech byli do ztrát započítáni pouze vojáci ministerstva obrany, jindy také jednotky ministerstva vnitra (počet padlých „zaměstnanců“ ministerstva vnitra je v poměru k ministerstvu obrany asi poloviční). Měsíční a posléze týdenní údaje průběžně zveřejňoval zejména zástupce velitele generálního štábu Valerij Manilov. Například 3. srpna 2000 prohlásil, že za jeden rok vojenských operací v Dagestáně a Čečensku oficiálně zahynulo 2585 ruských vojáků a 7505 bylo raněno. O tři měsíce později přišel s údajem o 2472 mrtvých a 7076 raněných. 20. listopadu prezident Putin hovořil o 2700 padlých a o dva měsíce později, 22. ledna letošního roku, tento údaj zopakoval náměstek ministra vnitra Ivan Golubev s tím, že se počty mrtvých v uplynulých týdnech velmi zvýšily. Opravdu bylo v posledních měsících oběma bojujícími stranami hlášeno zintenzivnění bojů, respektive zvýšená četnost čečenských útoků na ruské pozice. V oficiálních údajích o počtech padlých však tyto boje nejsou reflektovány. Při pokusu o zjištění přibližných ztrát od srpna do října 2000 na základě týdenních údajů generálního štábu dospějeme k závěru, že podle oficiálních údajů v Čečensku umírá každý měsíc průměrně 65 vojáků.

Oficiální ruské zdroje, informující o vojenských ztrátách v průběhu konfliktu, naprosto ztratily věrohodnost, což je možná jedním z důvodů, proč generální štáb ruské armády v říjnu 2000 přestal pravidelné údaje o počtech padlých zveřejňovat. K tomuto kroku navíc došlo v době, kdy se nadpoloviční část respondentů namísto válečného tažení poprvé vyslovila pro politické řešení konfliktu. Podle posledního průzkumu veřejného mínění, provedeného v lednu 2001 Všeruským centrem pro průzkum veřejného mínění (VCIOM) již 68% respondentů souhlasí s nedávno ohlášeným částečným stažením ruských vojsk z Čečenska.

Čečenské zdroje: 27 000

Čečenské údaje o padlých na obou stranách konfliktu jsou stejně nevěrohodné jako údaje ruské. Jejich cílem je ukázat, že boje zdaleka nekončí. Čečenští bojovníci naopak mají situaci pod kontrolou a jsou schopni způsobovat ruským oddílům nemalé ztráty, aniž se jim samotným něco přihodí. Poslední „oficiální“ čečenská informace hovoří zhruba o 40 000 mrtvých ruských vojácích.

Zajímavý je v tomto ohledu výrok předsedy Státní rady Čečenské republiky, Malika Sajdullajeva, který 17. ledna 2001 prohlásil, že v Čečensku denně umírá až 25 ruských vojáků. Tato informace z úst spíše prorusky orientovaného čečenského politika se totiž blíží zprávám, které průběžně vydávají čečenské vojenské informační zdroje, ovládané osobami z okruhu prezidenta Maschadova, bývalým ministrem propagandy Movladi Udugovem, nebo islámskými fundamentalisty.

Matky ruských vojáků: 6500

Ač přesné údaje nikde nejsou k dispozici, za zdroj nejvěrohodnějších informací je nutno považovat Svaz výborů matek ruských vojáků (UCSMR). Tato organizace sbírá údaje o padlých ruských vojácích nejen od pozůstalých rodinných příslušníků, ale též od velitelů jednotlivých vojenských jednotek a lékařů nemocnic, kam jsou dopravováni ranění. Přísná a z první čečenské války osvědčená metodika dokazuje, že oficiální ruské údaje jsou minimálně dvakrát nižší než odpovídá skutečnosti. Evidence padlých vojáků je podle údajů USCMR zcela nedostačující, přičemž velitelé vojenských útvarů mají zájem na tom, aby počty padlých a raněných, zasílané nadřízeným orgánům, byly co nejnižší. Z prohlášení USCMR se mj. dozvíme, že od 2. srpna 1999 zahynulo na severním Kavkaze zhruba 6500 ruských vojáků a asi 20 tisíc bylo raněno. Metodika výpočtu padlých na teoretickém příkladě ukazuje, že zatímco podle oficiálních informací zemře z deseti mužů, kteří se dostanou do obklíčení, jeden voják a tři jsou zraněni, ve skutečnosti si podobný incident vyžádá osm mrtvých, ať již přímo v boji, či následkem zranění. V ruských zprávách se počítá pouze s padlými v průběhu boje a do oficiálních údajů nejsou zahrnuti nezvěstní ani vojáci, kteří zemřeli při převozu do nemocnice, nebo později podlehli následkům zranění. V oficiálním dokumentu UCSMR se též praví, že: „situace při zjišťování válečných ztrát na čečenské straně je ještě vážnější. Federální armádní orgány zpravidla nadhodnocují počty mrtvých čečenských bojovníků a zároveň podhodnocují oběti na civilistech. Ve skutečnosti počet válečných obětí v Čečensku nezná nikdo, protože obě bojující strany v zájmu politických a propagandistických cílů informace zkreslují.“

Údaje v médiích

Světové tiskové agentury a média (včetně českých) informují o ruských ztrátách velmi sporadicky a nepříliš kvalitně. I zde je však možno vysledovat jisté změny směrem k lepšímu. Zatímco ještě na podzim minulého roku světová média slepě papouškovala oficiální ruské údaje, nyní se u podobných informací nezřídka objevují otazníky. Prestižní tiskové agentury se začínají uchylovat k opatrným formulacím a např. britský The Guardian 24. ledna tohoto roku v úvodníku nazvaném „Tato válka nemůže být úspěšná“ již operuje se stejnými čísly, jaké uvádí UCSMR. Podobná zmínka je však stále výjimečná.

V mediální válce je Rusko velmi úspěšné a daří se mu zmínky o masovém porušování lidských práv, hojně zdokumentovaném ruskými a mezinárodními lidskoprávními organizacemi, zametat do kouta s poukazem na boj proti terorismu a upřímnou snahu podobným excesům zamezovat. Třebaže je ve skutečnosti od slov k činům daleko, zdá se, že podobná ujišťování západním politikům stačí. V Čečensku tak následkem ostřelování i prostých vražd stále umírají civilisté, jejichž počet už nebude nikdy znám. Denně umírají i ruští vojáci, kteří se, soudě dle oficiálních údajů, už vlastně také vůbec nepočítají.

Článek je součástí dvojstránky věnované Čečensku, kterou publikovaly Literární noviny 7. února 2001.