SEZNAM ODKAZŮ

Rusko a Čečna - od jedné války k druhé

Rusko a Čečna - od jedné války k druhé

Vážně míněné mírotvorné kroky nelze od současné vlády čekat

Michail Sokolov

…z dlouhého bílého domovního bloku v moskevské ulici Gurjanova, který jsem tak dobře znal, zbyla jen dvě křídla. Namísto vchodů zeje uprostřed bloku dýmající proláklina. Mezi rozvalinami se hemží záchranáři. Takový obraz se nám naskytl po prvním moskevském výbuchu.

V tomto domě, se zanedbanými páchnoucími chodbami, s výhledem na jeřáby nákladového přístavu a šedé ploty automobilky Leninského komsomolu, bydleli dříve mí přátelé. Naštěstí si během perestrojkového shonu vydělali dost peněz a navždy, a jak se ukázalo – včas, odjeli z proletářských Tekstilščiků. Opustili dělnickou periférii, kde byste v sobotu večer nenarazili na střízlivého chlapa a kde každou neděli vyhrává u stánku s pivem harmonika…

Organizovaná hysterie Potom se ve sklepě jiného domu na dalším standardním sídlišti Bratějevo našli pytle s výbušninou. Pak ještě jeden výbuch – na Kaširské silnici…

Cihlová věž, postavená v 70tých letech pro potřeby pracujících, se jednoho rána proměnila v hromadu rozvalin. Moskva byla v šoku. Vyděšení nájemníci hlídkovali u vchodů. Nepolapitelní atentátníci, kteří si z jakéhosi důvodu vybírají za cíl nikoli úředníky a politiky, nýbrž civilní měšťany, – to není jako vpád Basajevových banditů do Dagestánu! Noviny otiskovaly portréty „Kavkazanů“, údajně spjatých s teroristickými akty. Včerejší demokraté a ochránci lidských práv vyzývali k válce…

Začala masová štvanice na Čečence. Zatýkalo se podle standardního schématu: „byl nalezen“ třeba balíček s lehkou drogou – „trávou“, nebo tritolová náložnice či pár patron… Desítky lidí obvinili ze spolupráce s teroristy… a později v tichosti propustili.

Starosta Moskvy Jurij Lužkov sliboval, že vyhostí z města každého, kdo tam není přihlášen. V domě, kde bydlím, obcházeli zamračení milicionáři byty a vyptávali se, co kdo ví o našem sousedovi – karačajevské národnosti…

Hysterie na stránkách novin narůstala. Události v Rjazani nikoho moc nezajímaly: milice našla v jednom sklepě výbušninu, avšak přijeli důstojníci KGB a prohlásili, že tam prováděli cvičení. Státní televizní kanály vyzývaly k pomstě. Nezávislá televizní společnost NTV pod vedením Olega Dobrodějeva, který záhy přeběhl ke státní televizi, se na čas změnila ve Válečnou televizi. Premiér Putin sliboval „vymáchat“ teroristy ve splašcích. Čečenští vůdcové odmítali účast na výbuších.

Ruská vojska se pomalu přesouvala ke Groznému, vláda liknavě slibovala, že se zastaví u Těreku.Tak začala druhá čečenská válka. Válka odvetná.

Ve zničeném domě v ulici Gurjanova jsem dříve nejednou přespal, kolem rozbořené věže na Kaširce jsem několik let jezdíval do práce, několik let jsem bydlel vedle domu v Bretějevu, kde byla údajně nalezena výbušnina.

Je zřejmé, že cíle byly vybrány mistrovsky. Tak, aby tam nebyl žádný alespoň trochu nápadný, známý člověk. Všechno to byla anonymní masa – přistěhovalci z ubytoven, které nalákali do velkých závodů. Úkolem teroristů bylo absolutně šokovat národ, ukázat, že válka může zasáhnout kohokoli z nás.

Otřesené veřejné mínění Ruska muselo po tom všem zavřít oči před jakýmikoli ztrátami, jakoukoli genocidou, jen aby se teroristické akty proti civilnímu obyvatelstvu již neopakovaly. Z války koloniální se stává válka Vlastenecká. Lid je připraven vzdát díky tomu, kdo povede boj neviditelnou a nepolapitelnou silou. Tak se objevil čekista Putin. Na základě těchto pocitů byl zvolen.

Nyní, téměř po roce a půl, již nezáleží na tom, zda si někdo vědomě objednal výbuchy, nebo jen využil teroristů. Můžeme dokonce přijmout ubohou oficiální verzi. Důležité je, že vítězové dosáhli potřebného výsledku.

Aktivisté a izolacionisté Sociologické průzkumy ukazují, že během první kavkazské války měla většina obyvatel Ruska negativní postoj vůči politice čečenského vedení i vůči Čečencům samotným.

Motivem jedněch byla banální xenofobie. Druhým zase vadily čečenské zločinecké bandy. Třetí považují těsná čečenská společenství ve velkých městech za nepoctivé obchodní konkurenty. Čtvrtí odmítají separatismus. Pátým se hnusí porušování lidských práv v samotném Čečensku, jak za vlády Dudajeva, tak i pozdější místní „obchod“ s únosy, zajatci a otrockou prací. Ale tato obrovská většina (60–70 procent) se dělila na dvě skupiny: na tzv. aktivisty a izolacionisty.

„Aktivisté“ podporovali Borise Jelcina, válku do vítězného konce bez ohledu na civilní oběti. Celá tato skupina tvoří podle průzkumů bezmála třetinu obyvatelstva.

Avšak srovnatelná část občanů se domnívala, že je třeba jednat jinak. Neprodleně se izolovat od cizí, muslimské Čečny, směřující k extrémním podobám islámu. Stanovit hranice, zavést vízový režim, neloajální Čečence odeslat do jejich země.Logika této skupiny byla pochopitelná: jestliže nebojujeme za odvěké „ruské“, ruskojazyčné oblasti: jižní Sibiř, nyní patřící Kazachstánu, Charkovskou oblast, rusko–tatarský Krym, Donbas a Novorusko, nyní patřící Ukrajině – proč potom bojovat za cizojazyčnou Čečnu? Nejvýraznějším představitelem této skupiny je Alexandr Solženicyn. Ten již dávno navrhoval, aby hranice vedla podél Těreku, aby Rusko zabralo „kozáckou“ část Čečenska a dalo horskému „imamátu“ možnost žít podle svých divokých zákonů.

Právě tato část vytvořila v roce 1996 spolu se čtvrtinou zásadních odpůrců války většinu a donutila Borise Jelcina, aby nechal generálu Lebeďovi volnou ruku při uzavírání chasavjurtského („ostudného“, „brestského“) míru. Průzkumy z roku 1997 říkaly, že v případě referenda bude většina Rusů hlasovat pro nezávislost horské Čečny, přesněji za její vyloučení z federace. Jednou k tomu skutečně dojde…

Vítězství příznivců síly Na podzim 1999 pomohlo to, že teroristický šok otřásl „izolacionistickou“ částí obyvatelstva. Agitace pomocí strachu z masového teroru donutila tuto část přidat se ke „straně války“. Uměle, metodou vymývání mozků se za pomoci dvou federálních televizních stanic podařilo dočasně vytvořit nacionálně–vlasteneckou většinu, která by uvítala jakékoli silové řešení Putinovy vlády.

Průzkumy Všeruského centra pro průzkum veřejného mínění (VCPVM) ukazují, že: pro válku do vítězného konce bylo v prosinci 1999 (volby do dumy, vítězství strany „Jedinstvo“ a dalších prokremelských sil) 70 procent dotázaných, v březnu 2000 (prezidentské volby, vítězství Vladimira Putina) 67 procent. Putinova čečenská politika byla tím hlavním faktorem pro 21 procent obyvatel, kteří se rozhodli jej podpořit. Na vlasteneckém poli vyhrál šedý čekistický plukovník Putin nad komunistou Zjuganovem. Vůdce komunistů by mohl přebít svého konkurenta snad jen, kdyby chtěl zopakovat Stalinovu a Berijovu operaci vysídlení všech Čečenců z Čečny. Následuje pokles.

Objevují se údaje o ztrátách. Partyzánů neubývá. Válka pokračuje. Kolaborující vůdcové si rozdělují a rozkrádají federální peníze. Ti nejchytřejší z nich začínají odhalovat válečné zločiny ruských vojsk. Okupační armáda se pomalu usazuje v pozicích. „Vítězní“ generálové spěchají do politiky. Dostávají hodnosti. Kandidují na gubernátorské posty.

Počet přívrženců čečenské války pomalu klesá: z 56 procent v dubnu na 49 v září. Stále více se píše o tom, že Moskva neví, co s Čečnou. Zdá se, že dokonce i sám vojevůdce Vladimir Putin ztrácí o Čečnu zájem. Prezident rád mluví před západními politiky o Rusku jako o baště proti mezinárodnímu islámskému terorismu, Bin Ládínovi, afghánskému Talibánu.

Vystřízlivění Psychologický zlom nastává v říjnu 2000. Poprvé je většina dotázaných (47 procent) pro jednání a jen 44 procent pro pokračování vojenských operací. Válku s velkými ztrátami podpoří jen 34 procent dotázaných, pro jednání za těchto okolností bude 55 procent.

Dnes již přestává rozněcování vášní účinkovat. Blok „aktivistů“ a „izolacionistů“ se rozpadá. Nelze však od současné vlády Vladimira Putina, vystavěné na krvi obětí moskevských výbuchů a čečenské války, očekávat nějaké vážné mírotvorné kroky. Putinovo Rusko se již zacyklilo ve válce. A snadno kráčí po cestě imperiálně–sovětské restaurace. Čtyřicet šest procent obyvatel podporuje myšlenku obnovení hymny SSSR. Více než polovina dotázaných je pro revizi výsledků privatizace, pro zrušení federativních výsad. Pokud bude tyto nálady podporovat, může si Putin upevnit svou moc podle vzoru běloruského diktátora Lukašenka.

Moskva bude předstírat jednání a vystavovat své loutky, aby uklidnila národ. Tak si udobří těch 80 procent dotázaných, kteří vyjadřují znepokojení nad tím, že Putin nevyřešil čečenský problém a neukončil válečné operace.Propagandistické ozvěny moskevských výbuchů se vytrácejí. Ale takové politické síly, které by dokázaly vystoupit proti nesmyslné okupaci Čečny, v Rusku nejsou a s Moskvou se nehodlá hádat ani Evropa, takže krveprolévání bude trvat dlouho a efekt pro Rusko i pro svět bude srovnatelný s následky afghánské války.

Převzato z týdeníku Respekt (4.-10.12. 2000) se svolením autora.