Grozné štěstíGrozné štěstí
Válka skončila, život v Čečensku dál připomíná noční můru Josef Pazderka, Groznyj
(Poprvé uveřejněno v týdeníku Respekt 24. července 2000)
Čečenská válka vyvolala ve středu Evropy velký ohlas. Podobně jsme mohli dopadnout i my, říkali si mnozí z obyvatel někdejšího "tábora míru" při pohledu na ruskou vražednou agresi. Mezitím se boje změnily v partyzánské potýkání a zmizely z titulních stran světového tisku. Válka skončila, její následky ale trvají. Lidé uprostřed trosek čečenské metropole Groznyj žijí dál jako ve zlém snu.
Děti přestaly mluvit
Heda Ažigová (34) vykukuje z ruiny bývalého pětipatrového činžáku na grozněnské ulici Partyzánů. "Kdo jste? Kdo vás sem poslal? Tady nikdo nežije, všichni odjeli," říká zmateně a uhýbá pohledem. Důvěru přinášejí dvě magická slova: nejsme Rusové. Heda s pláčem skrývá tvář do dlaní a zve návštěvu tichým pokynem ruky dovnitř. Ve ztemnělých chodbách opuštěného domu se kroky rozléhají s dunivou ozvěnou. Schodiště pokrývá vrstva spadlé omítky a rozbitého skla. Ve vyrabovaných bytech se na podlaze válí odpudivá směs střepů, cihel, špinavých hadrů a zapomenutého nádobí. Po úderu bomby je dům roztržený vejpůl. Ve druhém patře býval Hedin byt - zásah granátem a následný požár ho přeměnil v pár ohořelých černých stěn. "Bydlíme teď s dětmi ve sklepě. Nikomu to ale neříkejte," pronáší Heda plačtivě a opatrně se rozhlíží. "Tady člověk nikdy neví." Temnou sklepní místnost osvětlují pouze dvě plynové lampy a hořící plamen na konci rozlomené plynové trubky. "Přenesli jsme si sem seshora z baráku postele, trochu šatstva a nějaké nádobí. Pak dostal byt nahoře zásah, takže už nebylo co přenášet," říká trpce žena. Kolem nohou se jí neustále točí desetiletá dvojčata Rizvan a Zara. Na první pohled nelze poznat, kdo z nich je holka a kdo kluk. Rozcuchané černé husté vlasy po ramena, na sobě špinavé zažloutlé kalhoty a zelenkavý svetr. Nemluví, jen očima pořád neklidně těkají po lidech a zdech kolem. "Zima byla strašná. Dunění bomb nepřestávalo ani na okamžik. Ještě dnes mi to všechno hučí v uších. Děti přestaly od té doby mluvit, jen občas brečí a kvílejí," vypráví Heda a pláče. Ve sklepě je cítit zatuchlý pach hnijících brambor, prachu a spáleného plynu. "Soused tady nechal několik pytlů brambor. Ty nás nakonec zachránily," říká Heda. Dny při ostřelování trávila s ostatními sousedy ve sklepě pohromadě. Ženy vařily na improvizovaných plynových kamínkách či prostě na ohni ze zásob ukrytých ještě před válkou a z toho, co muži přinesli ze svých rychlých potulek městem. "Svátek byl, když se sem přes posty dostal někdo z příbuzných z Ingušska. To pak bylo zase chvíli něco málo čerstvých potravin," říká Heda. Myšlenky na odchod z města ji pronásledovaly jen zpočátku. "Litovala jsem, že jsme nešli pryč hned v září po první vybuchlé bombě, kdy odešly dvě třetiny sousedů. Pak už nebylo o čem přemýšlet -- dostat se přes ostřelované bezpečnostní koridory bylo těžší než sedět na místě a doufat, že vás nikdo z Rusů neokrade nebo nezabije. Měli jsme neuvěřitelné štěstí."
Hlavně nevzpomínat
Takových osudů byly v Grozném tisíce - také proto se čečenská metropole stala tuto zimu světovým pojmem. Dnes -- pár měsíců po skončení ruské "protiteroristické operace" -- město ze všeho nejvíc připomíná rozbombardované Drážďany po druhé světové válce. Vidět to na vlastní oči je ovšem pro cizince téměř nemožné. Ruská armáda organizuje čas od času do Grozného zvláštní lety ze severoosetinského Mozdoku, kterými mohou zničené město na dvě tři hodiny navštívit novináři. Ostatním je vstup zakázán, speciální povolení má pouze pár humanitárních pracovníků (mezi nimi i česká Společnost Člověk v tísni), kteří v oblasti pracují. Vyřídit si potřebný dokument zabere týdny času. Šťastný držitel pak musí projet desítkami kontrolních postů na tzv. bakinské trase, hlavní přístupové cestě do Grozného ze sousedního Ingušska. Při vjezdu do města čeká příchozího šok. Všude kolem cest stojí vypálené činžovní domy, továrny i administrativní budovy. Čím více se člověk blíží k centru, tím je stupeň devastace větší. To, co nestihla ruská armáda bombardováním a dělostřeleckou palbou zničit v první čečensko-ruské válce (1994-96), dokonala nyní. Zběsilá vlna dělostřelecké palby a leteckých útoků smetla mezi říjnem a únorem dvě třetiny města. Z nejznámějšího grozněnského náměstí Minutka zůstaly pouze ruiny. Chodníky dodnes pokrývá směs rozlámaných cihel, betonových a panelových úlomků, rozbitého skla. Nad metropolí se vznáší šedočerný oblak - dým z hořících ropných vrtů v okolí. Ve vzduchu je neustále cítit štiplavý zápach spalin. Až na některé části nejméně zničeného rajonu Staropromyslovskij nefunguje nikde elektřina, plynové rozvody se opravují jen velmi pomalu. Pitnou vodu rozvážejí cisterny v průměru jednou za týden, někdy ale rozvoz vynechá. Lidé tedy pijí vodu z nespolehlivých, často totiž kontaminovaných studní. Z původního počtu čtyř set tisíc obyvatel dnes ve městě provizorně živoří kolem 60 tisíc lidí, další tři čtyři desetitisíce sem nepravidelně dojíždějí. Na centrálních místech se objevily malé improvizované bazary, na kterých bylo zpočátku možné koupit sušenky, čokoládu, slunečnicová semínka a limonádu. Základní potraviny přišly později, jsou ale tak drahé, že si je může dovolit jen málokdo. "Nemyslím si, že je tady extrémní hlad. Bylo hůř a dnes už se dá vyjít ven a něco sehnat. Jen vám to zabere všechen volný čas," vysvětluje jedna z návštěvnic bazaru. Lidé shánějí přes den jídlo, obchodují pokoutně s naftou, opravují a látají díry na svých domech, hledají příbuzné. Také Heda vyráží každé ráno s dětmi z domu v grozněnské části Baronovka do terénu. Zamíří na centrální náměstí před radnici Leninského rajonu Grozného, kde stávaly do začátku května pojízdné vývařovny, na kterých administrace města vydávala dvakrát denně zdarma teplou kaši. "Dětem se z toho obracel žaludek, ale nic jiného nebylo. Chodíme tam i teď, když jsou vývařovny zavřené. Občas přivezou Češi humanitárku a na náměstí se dá leccos vyměnit nebo koupit. Cesta tam a zpět ale trvá tak dvě hodiny, k tomu neustálé kontroly na vojenských postech, takže když přijdeme domů, nanosím vodu a je tma." Přežít se dvěma dětmi uprostřed trosek se Hedě daří jen díky penězům, které jí vozí příbuzní z Ingušska. "Co bude ale dál, nevím," šeptá smutně Heda. "Teď je třeba přežít. A hlavně nevzpomínat na to, co bylo." Na otázku, proč s dětmi neodjede pryč, třeba k ingušským příbuzným, dlouho mlčí a pak tichým hlasem říká: "To nejhorší už máme za sebou a náš domov je přece tady."
Vzpomínka na Dudajeva
Jak ale vlastně k takové tragédii vůbec došlo? Vedle obviňování ruské mocenské mašinerie lze v dnešní Čečně zaslechnout i sebekritické hlasy. Groznyj, založený v minulém století ruským generálem Jermolovem při tažení proti vzpurným čečenským kmenům, patřil za sovětské éry ke kvetoucím centrům Severního Kavkazu. "Město nafty a zeleně" bylo vyhlášené svým výborně zásobeným bazarem, řadou chemických závodů zpracovávajících vysoce kvalitní čečenskou ropu, univerzitou a na sovětské poměry pěknou městskou architekturou, kterou v létě výrazně dokreslovala bohatá květinová výzdoba. Ve městě žila mimo Čečeny a blízce s nimi kulturně i jazykově spřízněné Inguše také židovská, arménská, ázerbájdžánská a ruská komunita. Začátkem devadesátých let se ovšem k moci v Čečensku dostal obratným, ale často nevybíravým politickým manévrováním bývalý sovětský elitní generál Džochar Dudajev. Jím nastolený primitivní nacionalismus, zdůrazňující staré tradice a islám, zpočátku řadu Čečenů nadchl, byť měl Dudajev mezi svými také řadu nepřátel. Po desetiletích sovětského bezčasí najednou nabídl bojovným Čečenům jasnou a srozumitelnou ideu: za všechny bývalé obecné problémy komunistické éry, za potlačování čečenské kultury, jazyka a islámu mohou Rusové, řešením je pouze naše svoboda a nezávislost a za tu je třeba bojovat do posledního dechu. Brzy však přišlo vystřízlivění. "Řada lidí šla s Džocharem do první války v letech 1994-96 jako do vlastní. Byla to záležitost nás všech, výraz odporu proti Rusům. Jenže už někdy kolem roku 1995 se to začalo všechno bortit," vypráví na grozněnské ulici Partyzánů bývalý stavitel Ali Musajev (38). "Najednou se ukázalo, že pro řadu polních velitelů nejsou tak důležité islámské hodnoty jako vlastní prospěch. Dudajev padl, my přesto vyhráli válku, ale pak jsme si s nově nabytou svobodou nevěděli rady." Společnost se (samozřejmě s vydatným přispěním zákulisních intrik Kremlu) rozpadla do starého schématu znepřátelených rodinných klanů. Režimu, který stavěl dál na vypjatém nacionalismu, najednou začali být nepohodlní starousedlí Rusové, Židé, Arméni a další národnosti, čečenští známí známých dostávali významné funkce, bandy teroristů unášely a zabíjely cizince. "Do toho všeho ještě Rusové se svými provokacemi a zpravodajskou hrou. Nedivil jsem se a nedivím, že to někteří lidé zabalili a odešli jinam do Ruska, nebo -- když se jim to povedlo -- rovnou do ciziny," říká Musajev.
Matka všech ruských bitev
Totální zkáza Grozného pak nastala se začátkem druhé čečensko-ruské války loni v září. Ruská armádní generalita evidentně prahla po odvetě za nepovedenou první válku v letech 1994-96, kterou Čečenci de facto vyhráli. Ruská armáda odešla a čečenská vláda získala příslib autonomie. Za záminku pro spuštění celé "protiteroristické akce" si, jak známo, ruská strana vybrala zcela nesmyslný a zřejmě jen osobní ješitností motivovaný výpad jednotky známého čečenského polního velitele Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu. Druhým údajným důvodem byly výbuchy domů v několika ruských městech, jež si vyžádaly životy zhruba 300 civilistů. Tady ovšem Kreml nikdy nepředložil jasný důkaz čečenského autorství a řada lidí je dodnes přesvědčena, že šlo o provokaci ruských tajných služeb. Po rychlém a téměř bezbolestném obsazení severních částí Čečenska soustředilo ruské velení pozornost na dobytí hlavního města Grozného. V něm však narazili na tvrdý odpor. Federální jednotky metropoli sice v říjnu 1999 obklíčily a odřízly ji od zásobovacích tras z jihu, do nitra metropole se ale neodvážily. Začal masový exodus obyvatel Grozného do ostatních částí Čečenska či za hranice země, především do sousedního Ingušska (hranice s dalšími sousedy -- Dagestánem a Gruzií - nebyly průchodné). Ruské vojsko se pokusilo Groznyj dobýt. Několikrát neúspěšně, útoky se však neustále opakovaly. Poučena z prudké reakce veřejnosti na ztráty ve vlastních řadách za první války kladla teď ruská generalita mnohem větší důraz na dělostřelecké ostřelování města a jeho bombardování letadly. Odmítla vzít přitom na vědomí, že zdaleka ne všichni, kteří v Grozném i nadále zůstali (odhady se pohybují mezi 15-30 000 lidí), jsou vzbouřenými rebely. Bitva o Groznyj vyvrcholila v prosinci 1999. Obě strany konfliktu podávaly po celou dobu bojů velmi rozdílné informace o ztrátách jak vlastních, tak nepřítele, a je jen velmi těžké odhadnout jejich přesnou výši. Je však jisté, že v bitvě utrpěly (obě) největší ztráty za celý konflikt. Na konci ledna 2000 se začala přece jen projevovat obrovská ruská přesila. Federální síly pronikly po dvou týdnech urputných bojů na náměstí Minutka a čečenští partyzáni začali pod rouškou tmy masově opouštět metropoli. Prvního února odešla z města největší skupina (odhady se pohybují kolem 3000 bojovníků) směrem na jih do hor. Po cestě zahynula v minovém poli část jejich předních velitelů - velitel obrany města Aslanbek Ismailov, Chunkar Paša Israpilov a Leči Dudajev. Víceméně opuštěné město se pak stalo bezmocným objektem dalšího rabování, ničení a zabíjení civilistů, které probíhalo už při bojích.
Co bude dál
Přes dnešní grozněnskou mizérii se ale část uprchlíků vrací. "Co bychom jinde dělali, tady jsme doma," říká matka tří dětí Chadižat Surpajevová (54), jedna z těch, kteří se do zničeného města rozhodli v průběhu posledních týdnů vrátit. Dům našla napůl zbořený, ale spolu s příbuznými už ho provizorně opravila. Jasnou představu o tom, jak budou její děti ve zničeném městě nyní žít, ale zatím nemá. "Nějak bude, my prostě jinde být nechceme a taky nemůžeme," krčí rameny. Řada kdysi poměrně bohatých Čečenců přišla ve válce o všechny své úspory, majetek, střechu nad hlavou, tudíž nemá jinou možnost než provizorně opravit ruiny svého domu a čekat na zázrak. Drtivá většina z nich nepřijala současnou válku za vlastní a čečenští partyzáni se u nich těší jen velmi malé podpoře. "Rusovi bych po tom všem, co tady provedli, nepodal ani sklenku vody. Cítím se ale podvedený i od svých. Basajev měl nejprve plná ústa nezávislosti a svobody, a pak nás zatáhl do další nesmyslné války. Platíme za to zase my, obyčejní lidé," říká vytáhlý stařík Hamzat Avturchanov (69), který přežil v Grozném celou válku. "V první válce jsme ještě dokázali táhnout za jeden provaz, byl to boj o čečenskou nezávislost. Teď je to špinavá politická hra," říká uprostřed svého malinkého panelákového bytu v grozněnské části IV. Mikrorajon. Byt je přeplněn dřevěnými polínky, kterými Hamzat topí ve svých improvizovaných kamnech. Dříví si seká ve vedlejší místnosti. Politická a správní reprezentace Grozného i celého Čečenska (včetně prezidenta Aslana Maschadova) po dobytí města uprchla nebo přešla do ilegality. Novou administraci Grozného, složenou vesměs z lidí, kteří už dlouho v Grozném nežili a které do úřadu dosadila ruská vláda, dnes tvoří až na výjimky lidé z tzv. urusmartanovské mafie, dlouhodobě spolupracující s ruskou administrativou. Zárodek nové čečenské civilní správy začal vytvářet první "zvláštní pověřenec ruského prezidenta pro Čečensko" Nikolaj Košman. On a jeho muži ale hned po svém příchodu získali pověst kořistníků, kteří si do zničené země přijeli jen urvat svůj díl (nafty, humanitární pomoci, peněz určených na obnovu města aj.). Určité reformy zahájil až nedávno dosazený druhý šéf civilní správy, čečenský muftí Achmed Kadyrov. Z bývalého přívržence prezidenta Maschadova se proměnil v "muže kompromisu", který má v zemi vybudovat alespoň trochu fungující administrativu nezávislou na ruské armádě. To je však podle mnoha pozorovatelů úkol nadlidský. Země je a dlouho ještě bude kvůli útokům čečenských partyzánů nestabilní, finanční a politická podpora Moskvy vázne, Kadyrov má v zemi řadu nepřátel a nikdo z ruských politických špiček včetně prezidenta Putina mu nebyl doposud schopen rozumně vyložit plán toho, jak by mělo Čečensko, znovu násilně začleněné do Ruské federace, za rok, dva vlastně vypadat. Ne nadarmo tedy Kadyrova mnozí Čečenci nazývají "dobrovolným kamikadze". Jaké jsou ale vlastně vyhlídky rozbombardovaného města? Víceméně všude narazí tazatel této otázky na skepsi. Podle názoru místních i podle informací znalců mocenského zákulisí totiž nejen partyzáni, ale ani ruská armáda nemá velký zájem na urovnání konfliktu. "Vojáci si dnes na kontrolních postech rozesetých po celé zemi přijdou díky úplatkům na pěkný výdělek," vysvětluje tu nechuť Eliza Musajevová (34), ředitelka ingušské kanceláře ruské nevládní organizace Memorial, zabývající se monitoringem lidských práv v Čečensku. "Do řady okolních zemí pašují v náklaďácích kvalitní čečenskou naftu. Do oblasti navíc z Ruska proudí jinak neprodejné zbraně a munice. Armáda je v akci, je vidět, staví se neustále do role, že je nepostradatelná, a to řadě generálů lichotí," dodává ředitelka Musajevová. Na otázku, jak tedy bude vypadat život normálních lidí v Grozném a okolí, jen krčí rameny: "Boje většího rozsahu neočekáváme. Ale nestabilita a malé střety tu budou ještě dlouho. Nechtěla bych být v kůži lidí, kteří nyní v Čečensku žijí a mají řešit, co dál. Já bych jim neuměla poradit."
Autor je publicista. |
