„Čečensko, quo vadis?“Oscar Braun pro Prague Watchdog
Humanitární pomoc povážlivě slábne
„Proč nám zase snížili příděly mouky?“ „Nedorazila, to víte, zdroje se přesouvají do Afghánistánu.“ „Ale vždyť my stále nemáme z čeho žít! Proč na nás svět zapomíná?“
Takhle nějak často vypadá konverzace mezi obyvateli Čečenska či lidmi živořícími v uprchlických táborech v Ingušsku a pracovníky humanitárních organizací. 11. září 2001 zavdalo Čečencům další příčinu ke smutku a pocitu křivdy ze svého údělu. Interpretace čečenských záměrů, jež jde do světa takřka výlučně z ruských zdrojů, vytvořila obraz národa plného islámských fundamentalistů a teroristů, schvalujících nebo přímo podporujících útoky na New York a Washington.
Realita je ale jiná. Ne že by se mezi Čečenci nevyskytovali lidé militantních názorů ochotní prosazovat násilně své cíle (a je třeba říci, že je jich mnoho), ale většině Čečenců jde především o holé přežití, a i ti, kteří si vedou relativně dobře, většinou soucítí s údělem postižených Newyorčanů, a to z pochopitelných důvodů. Nejmenovaný americký diplomat (a první Američan, který navštívil oficiální cestou Groznyj v březnu 2002 poprvé po zářijových útocích) to při pohledu na trosky centra hlavního města vyjádřil pregnantně: „Tady to vypadá jako obrovské Ground Zero!“
Zejména obyčejní obyvatelé Grozného, kteří nestačili ve své době včas uniknout před blížícími se válečnými taženími, si dokáží až příliš živě představit pocity bezvýchodnosti lidí uvězněných v newyorských Dvojčatech. Proto ta vlna solidarity, která se zvedla v uprchlických táborech v Ingušsku po 11. září 2001. A proto to zklamání, když Čečenci zjistili, že svobodný svět je na základě ruské propagandy začíná čím dál tím více identifikovat s teroristy a podezírat ze spojení s al-Kajdou. Proto to zoufalství, když pomalu začalo ubývat humanitární pomoci původně určené pro Čečence, nyní však přesouvané do Afghánistánu. Obyvatelé Grozného, kteří čekali několik měsíců na střešní krytinu slíbenou Vysokým komisariátem OSN pro uprchlíky, a museli tak opět přečkat nepříjemnou kavkazskou zimu v provizorních přístřeších, by mohli vyprávět.
V Čečensku číhá nebezpečí na každém kroku
Čečensko není ani náhodou bezpečné území. Reputaci, kterou si získalo mezi první a druhou válkou v období 1996 – 1999, hned tak neztratí. Počet únosů kvůli výkupnému šel v té době do stovek, unesení byli často popravováni, a to včetně zahraničních pracovníků humanitárních organizací. Po druhé čečenské válce, při všeobecné obrovské až obludné deprivaci a rezignaci Čečenců na všechno kolem sebe, přišel s největší pravděpodobností (neověřeno, ale hojně tradováno) ze strany Maschadovova vedení příkaz spojený s výhružkou: „Chcete-li si uchovat naději, na pracovníky humanitárních organizací nesahejte“. Po druhé čečenské válce tak došlo k jedinému únosu cizince. Byl jím Kenneth Gluck z nevládní organizace Médecins sans Frontiéres – Hollande a naštěstí byl po třech týdnech zadržování propuštěn.
Vypravit se do dnešního Čečenska vyžaduje po humanitárním pracovníku či novináři, a ještě více po obyčejného turistovi jistou dávku odvahy. Nebezpečí hrozící ze strany Čečenců však zdaleka není takové jako v meziválečném obdobím. Hrozící nástrahy mají nepředvídatelný charakter a hrozba přichází většinou z ruské strany nebo s ruskou stranou nepřímo souvisí. Mezi čečensko-ingušskou hranicí a Grozným stojí proměnlivé množství postů obsazených různými silovými složkami – armádou, tajnou službou FSB, vojsky ministerstva vnitra OMON, čečenskou milicí podřízenou ruskému velení nebo „běžnou“ silniční policií GIBDD.
Postů bývalo čtrnáct, nyní se jejich počet snížil, což ale neznamená, že nemohou být kdykoliv znovu obsazeny. Šedesátikilometrová trasa z „KPP Kavkaz“, což je ambivalentní označení pověstného postu kontrolujícího vjezd z Ingušska do Čečenska, do Grozného tak často zabere celý den, pokud cestující nevlastní zázračné propustky. Kontroly na všech postech bývají tvrdé, prostupnost je velmi omezená. Koná-li se někde na trase „začistka“, čili operace armády a tajných služeb, která má za účel pomocí velmi hrubého a neomaleného zacházení s obyvatelstvem předem uzavřené oblasti nalézt potenciální teroristy, provoz je zastaven a cestující tak tráví mnoho hodin v nepropustné oblasti mezi dvěma posty. Nepodaří-li se jim dorazit do uzavírací hodiny do cíle své cesty (posty se většinou zavírají kolem půl šesté večer a otevírají v osm ráno), mají smůlu a musejí si najít nocleh v nejbližší vsi.
Všechno ponižování na postech by snad bylo ještě snesitelné, kdyby kontroly byly adresné a prováděné vycvičenými vojáky. Místo toho stojí na jejich místech opilí výrostci bavící se střelbou do vzduchu, jimž by osmnáct let hádal málokdo, vybavení historickými samopaly typu AK-47, celosvětově proslulými jako kalašnikov, roztrhanými teniskami místo vojenských bot a podivnými síťovanými průhlednými maskáči, které vypadají spíše jako výbava pro prostitutky do nevěstince než jako uniforma. Pohled na ruské vojáky je neuvěřitelně ubohý. Když žádají o desetirublový příspěvek na cigarety nebo vodku, nejeden Čečenec se slituje a desetirublovku jim dá spíše ze soucitu než jako průjezdní úplatek. Je skutečně obdivuhodné, jak si většina ožebračených Čečenců dokáže i v těžkých časech uchovat vlastní důstojnost a hrdost, byť komunismus a obě války zanechaly v troskách nejen čečenská obydlí, ale i tradiční čečenské hodnoty a etiku, z níž se dnes objevuje na povrchu to horší, co zůstalo, především xenofobie a pomstychtivost. A je tristní až tragikomické sledovat armádu, která má být jednou z nejsilnějších na světě, a která má provádět protiteroristickou operaci, zatímco jen zneužívá Čečensko jako svůj zdroj obživy a svůj „raison d’être“.
V Čečensku je teoreticky nebezpečný každý úkrok stranou. Množství nakladených min je neurčitelné, mapy jejich rozmístění jsou snad dostupné ruské straně, ovšem jen min vlastních. Z toho však nevyplývá, že by se ruská armáda příliš namáhala s jejich označováním, a pokud ano, upozornění na jejich výskyt bývá skrovné a nápisy „Ostorožno, zděs miny“ nečitelné.
Miny nakladené povstalci jsou pak zcela mimo jakoukoliv kontrolu. Navíc povstalci dnes nejvíce útočí dálkově kontrolovanými minami nazývanými „fugasy“, jejichž výskyt je zcela nepředvídatelný. Útok většinou probíhá tak, že povstalec přes noc nebo v nestřežený okamžik zahrabe do prachu u cesty minu, kterou pak na dálku odpálí ve chvíli, kdy kolem projíždí vojenské vozidlo. I když občas dochází i k útokům na osobní vozidla, bývá pravidlem, že útok je veden cíleně. Ruská média pak popíší další „útok teroristů“ v Čečensku, kvůli němuž je třeba udržovat silnou vojenskou přítomnost.
Každý Čečenec je podle ruské armády potenciální terorista. Zrovna tak jsou podezřelí všichni cizinci, ať humanitární pracovníci nebo novináři, každý může být špiónem. Pregnantní zkratka, populární mezi čečenskými intelektuály, využívá slavný Tarkovského sci-fi film Stalker, v němž lidé v postkatastrofické situaci bojují se zvláštnostmi a nástrahami takzvané Zóny. A Čečensko je takovou Zónou, v níž nikdy dopředu neodhadnete, co vás čeká za nejbližším rohem, za nejbližší zatáčkou, jak radikálně se může situace změnit v několika vteřinách.
Válka je prodlužována záměrně
Podle mínění většiny Čečenců je dnešní situace jen prodlužovaným utrpením a válkou, v níž nejdůležitější roli hrají komerční zájmy – ropa, úplatky, nepřerušovaný tok peněz z Moskvy silovým strukturám a pomalu ustávající proud prostředků rebelům, který oproti všeobecnému mínění zřejmě nepřichází přímo od al-Kajdy, ale od různých arabských a tureckých mecenášů. Nicméně k tomuto tvrzení neexistují přímé důkazy. Všechny strany konfliktu (těžko říci, zda jsou jen dvě; situace v Čečensku přeje roztříštěnosti a nepřehlednosti) zneužívají civilního obyvatelstva jako rukojmí pro své cíle a udržují pro ně výhodné stálé napětí.
Dokonce i extrémně nepopulární šéf čečenské administrace Achmad-Chadži Kadyrov dnes tvrdí, že většina rebelů dnes už nebojuje a noci doma netráví jen proto, že se bojí „začistek“ a uvěznění či zastřelení. Kadyrov podporuje amnestii rebelům za podmínky, že složí zbraně. Ruská armáda však stále prosazuje tvrdý přístup k rebelům.
Různé tlaky dnes přicházejí k Čečencům ze všech stran. I z donedávna přátelského Ingušska jsou po pochybném zvolení generála Murata Zjazikova, všestranně vyškoleného příslušníka KGB a později FSB (bývalý zástupce šéfa FSB v Astrachani), vyháněni Čečenci z uprchlických táborů, jež mají být do září 2002 zlikvidovány. K tomu mají dopomoci jednotky ruské armády nedávno rozmístěné v blízkosti táborů. Oleg Mironov, Putinův zmocněnec pro lidská práva, charakterizoval plán rychlého odsunu čečenských uprchlíků z Ingušska jako potenciální největší lidskoprávní katastrofu v moderní ruské historii. Čečenci se bojí opakování hrůz z 23. února 1944, kdy byly celé národy odsunuty pro údajnou kolaboraci s nacisty do střední Asie.
Žádná ze zpráv z poslední doby nebyla k Čečencům příliš příznivá. Přátelství George W. Bushe a Vladimira Putina, které započalo před více než rokem summitem ve Slovinsku, se stvrdilo po teroristických útocích proti Americe a ještě více při nedávném setkání v Moskvě, jehož výsledkem bylo mj. navázání úzkých vztahů NATO-Rusko, přičemž problém Čečenska byl opomenut nebo zmiňován jen decentně. Smrt polního velitele arabského původu Chattába v březnu tohoto roku je sice spíše dobrá zpráva, ale Čečenci z ní valnou radost neměli, neboť její poselství říká: „Necháváme vaše lidi přežít a existovat do doby, dokud je to pro nás výhodné“. Dokumentuje to i loňské zabití jednoho z nejkrutějších polních velitelů Arbiho Barajeva, jenž byl známý tím, že přes obvinění z mnoha hrdelních zločinů se po Čečensku pohyboval takřka svobodně s propustkou kontrarozvědky (nepotvrzeno, ale dokumentováno mnoha na sobě nezávislými svědectvími). Další kapkou bylo vyslání amerických vojáků do Gruzie za účelem potlačení aktivit teroristů v údolí Pankisi na gruzínsko-čečenské hranici. A nyní se schyluje k vyhnání čečenských uprchlíků zpět do jejich rozbořených domovů…
Čečenská noční můra trvá. Rok 2002 se pomalu láme do své druhé poloviny a naděje Čečenců na důstojnější život pomalu hasnou. Většina Čečenců se rezignovaně připravuje na čtvrtou válečnou zimu, která pro mnohé může být horší než ty předchozí, pokud ztratí přístup k humanitární pomoci v táborech v Ingušsku.
Překlad: Prague Watchdog.
(A)
|
