SEZNAM ODKAZŮ

Překážky humanitární pomoci na Kavkaze (2)

Reportáž Oscara Brauna pro Prague Watchdog

V prostředí humanitární práce na severním Kavkaze není nouze o neustálý stres a psychické vypětí. Pouhé zajištění přístupu do Čečenska je neustále se opakující noční můrou pro tu část zahraničních humanitárních pracovníků v regionu, kteří se nespokojí s poměrně klidnou prací v Ingušsku a chtějí projet do místy naprosto zničené Čečenské republiky, kde je pomoc nedostatečná a daleko potřebnější. Jako by se do orazítkovaného papíru nazývaného “propustka” vtělila veškerá hloupost sovětského byrokratického systému, několikrát znásobená severokavkazským válečným chaosem a rozkladem ruských ozbrojených sil.

Při pokusu o vjezd humanitární kolony do Čečenska není obtížné získat vtíravý pocit, že vojáci i proruská čečenská vláda dělají vše pro to, aby vám jej znemožnili. Úmysl lze samozřejmě prokázat jen stěží, skutečnost však hovoří velmi jasně. Pro průjezd na čečenské území musí mít každý zahraniční humanitární pracovník či kolona nákladních aut, jím organizovaná, zvláštní povolení od vojenského velení federálních sil na severním Kavkaze, které vydává generalita v čečenské vojenské základně Chankala ve spolupráci s proruskou správou Čečenské republiky, jež sídlí v hlavním městě Čečenska Grozném. Prvním hlavolamem je tedy otázka, jak se z ingušské Nazraně dopravit přes celé Čečensko do Grozného a vyřídit si tam povolení k vjezdu. Odpovědný humanitární pracovník sám jet nemůže, protože by byl na prvním kontrolním stanovišti v Čečensku zastaven a vrácen zpět. Bez kýženého potvrzení se však ani on ani humanitární kolona nikdy do Čečenska nedostane. Nastupují tedy nejrůznější místní poslové, pomoc spřízněných organizací, dlouhé telefonování, faxování, zpravidla detailní a obšírné informování o vlastní organizaci a jejích záměrech a až pak se v lepším případě podaří žádané povolení získat.

2. Kontrolní stanoviště

Ani poté však vytoužený vjezd do zničené republiky není bez rizika. Čečensko skrývá klasická nebezpečí a úskalí poválečné země – náhodné výbuchy, občasnou střelbu, nášlapné miny, kontaminovanou vodu, infekce, rozvrácenou státní správu.

Vedle starosti o bezpečnost vlastních zaměstnanců jsou pro humanitární práci v tomto regionu klíčové nekonfliktní vztahy s ruskými vojáky. Ruští žoldáci (tzv. “kontraktnici”), hlídkující na kontrolních stanovištích (tzv. “blokposty”), rozesetých po celém Čečensku, si chtějí v první řadě vydělat. Orazítkované povolení od hlavního velitele ruských ozbrojených sil v Čečensku (dříve generála Babičeva, nyní generála Moltenského), které by vám teoreticky mělo umožnit hladký průjezd až na místo určení, dokáží již na prvním stanovišti odmítnout s odůvodněním, že potřebujete povolení úplně jiné. Případně ho roztrhají a rovnou si řeknou o úplatek. Nic jiného je totiž nezajímá. Můžete se tisíckrát zaklínat kontakty přímo s ruským armádním velením, hrozit stížnostmi a tresty - ale prostě nejedete. Naprostý zmatek a libovůle vojáků na čečenských kontrolních stanovištích jsou neuvěřitelné. Jednou humanitární kolona projede bez nejmenších problémů deset stanovišť, jindy stojí hodiny pouze kvůli tomu, že se velitel “špatně vyspal”. Žádosti na velení ruské federální armády nijak nepomáhají. Každý si musí pomoci sám. A to penězi.

Terčem šikany ruských vojáků samozřejmě nebývají jen humanitární konvoje. Za průjezd osobního auta platí obyčejní čečenští civilisté na blokpostech stabilně od deseti do třiceti rublů, za náklaďák kolem padesáti. Jen na silnici z Nazraně do Grozného je dvanáct takových “kontrolních stanovišť.” Humanitární pracovníci a jejich kolony patří k relativně “chráněnému zboží”, na které si vojáci zpravidla nedovolí tolik, co na čečenské civilisty - hrozba stížnosti u velení přece jen tu a tam zafunguje. Neznamená to však, že jsou vždy uchráněni před často naprosto nelogickými kontrolami pneumatik a světel, mnohahodinovým čekáním kvůli důstojníkovi, který “nemá náladu,” či potupnému přihlížení, jak vojáci s arogantním výrazem ve tváři vyhazují humanitární zásilku do bláta kvůli “detailní kontrole na základě podezření z přepravy narkotik.”

Hádat se s často podnapilými ruskými vojáky, že jejich postup je nejen nezákonný, ale také ponižující a překračující jakékoli meze slušného chování, se rozhodně nevyplácí. Případ místního zaměstnance Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) z června 2001 to jasně dokazuje. Při rutinní prohlídce vozu ICRC na jednom z kontrolních stanovišť v čečenském hlavní městě Grozném a následné hádce vypálili opilí ruští vojáci několik výstřelů a jeden z nich zasáhl čečenského zaměstnance ICRC do břicha. Muž byl ještě týž den operován v jedné z grozenských nemocnic a podle informací ICRC je jeho zdravotní stav stabilizován.

Jen co se naučíte vycházet s vojáky a humanitární kolony mohou více či méně pravidelně do Čečenska jezdit, navštíví vaši nazraňskou kancelář zvláštní muž. Představí se jako pověřenec proruské čečenské správy pro kontrolu a distribuci humanitární pomoci a žádá informace o tom, kam jezdí vaše kolony, kolik čeho vozí, jaké jsou vaše plány atd. Vše co možná nejdetailněji. Bez obdržení žádané informace prý není možné, aby vaše organizace nadále v Čečensku pracovala. Jakmile písemné materiály o své minulé i plánované činnosti v Čečensku tomuto “zmocněnci” odevzdáte, objeví se další, s podobným průkazem (“Oddělení pro práci s běženci,” “Odbor pro práci s humanitárními organizacemi”) a s naprosto stejným požadavkem. Že jste papíry již do Grozného poslali po jeho kolegovi, jej nezajímá – jedině on je přece “ten správný”, kterému lze předat veškeré informace. Navíc má podle svých slov moc rozhodnout o tom, zda budete v Čečensku dále působit či nikoli. Martyrium vyjednávání, vyjasňování a orientování se v tom, kdo je kdo, začíná znovu.

Podobnými postavami se ingušská Nazraň, sídlo většiny zahraničních humanitárních organizaci, doslova hemží a je nesmírně obtížné se vyznat, kdo je skutečný pověřenec čečenské vlády a kdo se za něj pouze vydává. Vládní úředníci se totiž v Čečensku mění téměř každý den a o soubojích Alamata Šišchanova a Leči Gidizova z “oddělení pro kontakt s humanitárními organizacemi” se vyprávějí doslova legendy. Jeden týden je u čečenského vedení v přízni první, další týden zase jeho oponent. Jeden druhého podráží a diskredituje a výsledkem je neskutečný chaos, ve kterém se nikdo z humanitárních pracovníků nevyzná a hlavně ztrácí chuť se nepřehledným systémem papírů dále prokousávat.

Koho by ovšem napadlo mocné čečenské pány naprosto ignorovat, záhy narazí. Pár kolon možná bez vyřízení “nutných” papírů projede, další už však budou zastaveny a posléze vráceny zpět – “Jak je možné, že nemáte toto povolení, proč nemáte tamten papír?” “Stop, nikam se nejede.” Příkazů, zákazů, vyhlášek a ustanovení je tolik, že se v nich normální smrtelník nemá šanci vyznat, a tak se snaží plnit pouze ta nařízení, která považuje za nevyhnutelná.

Tento administrativní zmatek ale nezřídka znamená, že humanitární kolona v Čečensku bezradně stojí kvůli jakési zbrusu nové vyhlášce i několik dní. Bující rusko-čečenské byrokracii navíc podle všeho narůstá s jídlem chuť. Poslední směrnice nové čečenské vlády o pohybu kolon a cizinců na území Čečenska z léta 2001 jsou toho důkazem. Podle nich se každý cizinec při kontrole na ruském blokpostu v Čečensku musí prokázat dokumenty potvrzujícími nejen registraci organizace v Ruské federaci, ale i uzavřenými mezinárodními smlouvami o spolupráci s některým z hlavních dárců (specializované agentury OSN jako UNHCR, WFP, UNICEF, příp. EU) a registrací u čečenské vlády. Jak má posledně uvedená registrace vypadat, kde ji lze získat a na základě čeho, však není specifikováno.

Každý vjezd na čečenské území musí cizí státní příslušník dále hlásit čečenské vládě v Grozném a tamnímu oddělení ruské tajné služby pět dní předem s detailním popisem trasy své cesty, adres přenocování, účelu cesty atd. Na plánované cestě jej pak má doprovázet nejen vlastní ochranka, ale také příslušník ruských federálních sil a “přidělenec čečenské vlády”, která přeci musí mít o všem přehled. Na naprosto nepřijatelná bezpečnostní rizika, vyplývající z tohoto rozhodnutí pro cizince, potenciální oběti únosů a napadení, pravděpodobně žádný z grozenských úředníků asi ani nepomyslel. Striktní vymáhání této směrnice pak de facto může vést až k pozastavení veškerých zahraničních dodávek humanitární pomoci do Čečenska, neboť na podobná pravidla hry humanitární organizace zcela jistě nepřistoupí. Vše je nyní ve stádiu jednání. Případná absence humanitární pomoci v Čečensku snad nakonec vyděsí čečenské úředníky (a ruské tajné služby, které ve skutečnosti tahají v oblasti za nitky) natolik, že od zmíněných pravidel ustoupí. Kontrola je však kontrola a v ruských úřednických očích jsou humanitární organizace beztak velmi podivnými skupinami lidí s bůhvíjakými záměry.

4. Kontakt s proruskou čečenskou administrativou

Pokud přes veškeré překážky a obstrukce u práce v Čečensku vytrváte, zůstane nezapomenutelnou kapitolou vaší práce v terénu kontakt s promoskevskými starosty čečenských vesnic a městských částí Grozného.

Pro novou čečenskou státní správu a samosprávu je typické její prorůstání s vysoce kriminalizovaným podsvětím v republice, které poměrně silně zasahuje do veřejného života. Významné pozice se běžně prodávají za úplatky a většinou slouží k posílení moci určitého klanu, zainteresovaného primárně na okamžitém finančním zisku. Postoj řady starostů je stejně pragmatický - humanitární pomoc v obci musí především posílit jejich prestiž a zbavit je některých starostí.

Všeobecný nedostatek pomoci v zemi většinou humanitárním organizacím nahrává – přinášejí alespoň něco, jsou tedy v drtivé většině vítány a starosta je z pomoci své obci nadšen. Problém ovšem nastane, když se nedostává na všechny a mezi příjemci pomoci chybějí starostovi příbuzní či blízcí spolupracovníci. Případy, kdy starosta z malicherných důvodů poslal na humanitární pracovníky policii a ruské vojáky a veřejně je obvinil z korupce, nejsou v Čečensku výjimkou. Dochází i k situacím, kdy se díky svévoli starosty, rozzuřeného nad chybějícími jmény v seznamu příjemců pomoci, naložená humanitární kolona musí obrátit na cestu zpět na základnu. Humanitární organizace totiž v zájmu zachování vlastní nezávislosti a bezpečnosti nemohou než rozdělovat své dodávky podle jasně formulovaných a transparentních pravidel. Většina humanitární pomoci naštěstí nakonec najde svého adresáta a slova jeho díků přece jen vyváží často chmurné pocity z namáhavého překonávání desítek nástrah na cestě ke zbídačelým lidem v Čečensku.