SEZNAM ODKAZŮ

Překážky humanitární pomoci na Kavkaze (1)

Reportáž Oscara Brauna pro Prague Watchdog

Partyzánská válka, rozbředlá do nepřehledného chaosu, všudypřítomné kriminality, korupce a často bezdůvodného násilí – to je současný obrázek severokavkazského Čečenska, zmítaného druhou ničivou rusko-čečenskou válkou za poslední desetiletí. Ruské armádní velení, unavené vleklým konfliktem a zjevně ztrácející nad situací kontrolu, reaguje na nestabilní situaci pouze podrážděnými výzvami k zesílení ostražitosti armády a k ráznému dokončení tzv. „protiteroristické operace“. Práce malého počtu humanitárních organizací, které se v regionu snaží obětem války pomáhat, je extrémně složitá. Je totiž potřeba vyrovnat se s mnoha nepříjemnými skutečnostmi.

1. Registrace a víza

Již pouhý pokus o oficiální vstup na území Ruské federace znamená pro zahraniční humanitární organizaci neskutečné byrokratické martyrium. Zaregistrovat se v Rusku a na základě toho oficiálně získávat pro své pracovníky humanitární víza ke vstupu trvá řadu měsíců. Kdo chce na jakoukoli katastrofu či humanitární krizi na území Ruské federace zareagovat rychle, musí být buď v zemi již etablován (jako např. renomované humanitární organizace typu Médecins Sans Frontiéres či Médecins du Monde), nebo mít vlivné a schopné známé. Nejsnadnější je však složité ruské zákony obejít a začít činnost na vlastní pěst. Jde sice o nelegální postup, ale v naprostém právním chaosu, který v Rusku již řadu let panuje, nepředstavuje příliš velké riziko. Při rostoucí těžkopádnosti ruské byrokracie se také jedná o jedinou cestu, jak se v Rusku jako “nováček” rychle zapojit do humanitárních aktivit. Nepodstoupíte-li zmíněné riziko, můžete klidně přešlapovat dva roky na místě, nechat se Rusy posílat od jednoho úřadu k druhému, abyste pak po zajištění všech nutných dokumentů zjistili, že vaše pomoc ve vybrané oblasti už není potřeba.

Postupné legalizování

Zejména menší humanitární organizace tedy raději volí druhý způsob. Ten obnáší vstup do Ruska na obyčejná obchodnická či turistická víza, etablování se v ohrožené oblasti a teprve poté postupné legalizování vlastní činnosti. Přibližně polovina ze zhruba třicítky mezinárodních humanitárních organizací, působících dnes na severním Kavkaze, je teprve v procesu úmorné registrace, nebo se o ni raději ani nepokusila.

Registrace totiž především obnáší strastiplné vyjednávání s ostražitými a byrokratickými ruskými úředníky. Zaregistrovat zahraniční humanitární organizaci znamená v Rusku v první řadě dlouhé hledání a zjišťování v nepřehledných zákonech. Nakonec po vyčerpávajícím úsilí zjistíte, že je nutné dodat na Registrační úřad ruského ministerstva spravedlnosti svazek dokumentů o své organizaci: statut, popis struktury, informaci o bankovních účtech a doporučení. Zdaleka však nemáte vyhráno. Přivítá vás vcelku příjemný přidělený úředník, ale předlouhé prověřování ze strany ruských úřadů a tajných služeb, zjišťujících vaši důvěryhodnost a způsobilost působit na teritoriu Ruské federace, teprve začíná.

Špióni

Snaha o jakoukoli humanitární aktivitu v oblasti severního Kavkazu na každého cizince automaticky vrhá stín zahraničního špióna, který pod rouškou humanitární mise kryje své vyzvědačské touhy. Již od sovětských dob je cizinec na Východě a priori podezřelý a tento předsudek se i v novodobém ruském státě jen těžko překonává. Úředníci nejprve v Moskvě a posléze i na Kavkaze vás automaticky řadí k podezřelým živlům, kterým je lépe nedůvěřovat, podvědomě vás neustále podezřívají z vyzvědačství, což vám při vhodné příležitosti neváhají vmést do tváře. Je třeba si zvyknout a raději příliš nediskutovat a nesnažit se tuto situaci změnit. Ruského úředníka (a o to méně agenta tajných složek, jejichž vliv na společnost se od sovětských dob příliš nezmenšil) totiž nepřesvědčíte ani dlouholetou, výhradně humanitární činností. Jste cizinec, tedy potenciální špión. A basta. V lepším případě vám po několikaměsíčním váhání a prověřování kdosi vyjde vstříc a registraci vám milostivě přidělí. Koneckonců ruské Ministerstvo pro výjimečné situace (MČS), jež má vaši dosavadní činnost příslušným orgánům “dosvědčit”, má mezi humanitárními organizacemi velmi solidní pověst. V horším případě vaše papíry zmizí v útrobách obrovského byrokratického molochu, aniž vám kdokoli sdělí, proč proces registrace vaší organizace vůbec nepokročil. Ani pak ale není vše ztraceno. V ruském právním chaosu se při troše dovednosti dá jakž takž přežít i bez oficiální registrace. Je to však poněkud riskantnější.

Problémy posléze přináší i samotný příjezd na severní Kavkaz. Oblast je sice vyhlášená svou pohostinností a vstřícností vůči cizincům, léta sovětského komunismu a téměř deset let války a násilí jsou však v regionu znát. Jedním z jejich vedlejších následků je mezi lidmi poměrně rozšířená neúcta k poctivě vydělaným penězům a neúměrnost jejich výkonu a očekávaného příjmu. Konkrétně řečeno: severní Kavkaz byl vždy bohatý na vysoce kvalitní nerostné suroviny (ropu a zemní plyn) a s nimi spojený chemický průmysl. Schopným obchodníkům, ale především tvrdým spekulantům přinášel závratné sumy peněz. Z většiny populace se přitom stala poměrně chudá, často nezaměstnaná oběť sovětského a posléze ruského hospodářského rozkladu, díky kterému se nevyplácely mzdy, dů chody ani sociální dávky. Když už k platbě jednou za čas došlo, dostalo se zpravidla pouze na ty, kteří měli “konexe” a ostré lokty.

Poslední desetiletí minulého století, poznamenané dvěma ničivými válkami s Ruskem, plnými násilí, krádeží a rabování, tuto propast jen prohloubilo. Lidé si zvykli, že práci v drtivé většině najít nelze (nezaměstnanost v Ingušsku a Čečensku dlouhodobě přesahuje 80 procent). A pokud se někomu z nich přece jen práci podařilo získat, finanční ohodnocení zpravidla nezáviselo na znalostech a pracovních výkonech daného člověka, ale na jeho schopnosti podvádět a spekulovat. Ztráta víry v poctivý výdělek je dána i každodenním bojem o přežití, kde se každý za každou cenu snaží získat, co se dá. Co je doma, to se počítá – zní všudypřítomné heslo. Tím nemá být v žádném případě řečeno, že všichni Ingušové a Čečeni jsou lumpové a fluktuanti. Šikovných, poctivých a slušných lidí je na severním Kavkaze stále mnoho. Příležitostí výdělku je ale málo a obecný trend, daný nestabilitou a chaosem v regionu, nutí většinu obyvatel obracet svou pozornost na jeden z největších zdrojů potenciálních příjmů – na cizince, kteří jsou jako neznalí prostředí snadnou obětí nekalých praktik.

Neoficiálním hlavním stanem humanitárních organizací v regionu je ingušské hlavní město Nazraň, které leží asi 35 km západně od čečenských hranic. Vedle desetitisíců čečenských uprchlíků rozesetých po celém Ingušsku (nyní jich je kolem 150 000) žije v obytné čtvrti Targim nepočetná komunita zahraničních humanitárních pracovníků, pečlivě opečovávaná množstvím místních zaměstnanců.

Každý nový cizinec, přišedší na severní Kavkaz, se ocitá v situaci drahého zahraničního objektu, kterému je radno se uklánět, být vůči němu otevřený, zdvořilý a neustále se na něj usmívat. Nejdůležitější je však co možná nejvíce z přítomnosti cizince profitovat, a to v pokud možno krátké době.

Klasickým příkladem tohoto fenoménu jsou situace, kdy se nezkušeného humanitárce ujme silná místní rodina (široké příbuzenské vazby ovlivňují na severním Kavkaze téměř vše) a poskytne mu zázemí. Cizinec má radost, že se brzy po příjezdu začínají věci hýbat, humanitární projekty rozbíhat, také ubytování, auto i další nezbytnosti se díky domorodcům rychle našly. Když však dojde na placení, nestačí se zahraniční koordinátor divit. Řidič jeho osobního auta si bez okolků řekne o plat 1000 rublů (cca. 1300,- Kč) za pracovní den, což může s různými dalšími příplatky činit měsíčně až 30 000 rublů (cca. 40 000,- Kč). Tuto cenu platí řidičům v regionu zpravidla movití zahraniční novináři, kteří v ovšem oblasti tráví jen pár dní a potřebují se hlavně rychle (a často také za každou cenu) pohybovat z místa na místo. Podle nepsané dohody mezi místními řidiči se však podobné ceny (ve skutečnosti až desetkrát nadsazené) zkoušejí na všechny cizince.

Pokud jste tedy nezkušený humanitární pracovník a nedáte si pozor, může se klidně stát, že váš řidič pobírá měsíční plat přes 800 dolarů, osobní ochránce totéž a i platy dalších zaměstnanců jsou neúměrně vysoké. Navíc zaměstnáváte téměř výhradně příbuzné jedné místní rodiny. O všech budou vaši nejbližší místní spolupracovníci samozřejmě tvrdit, že jde o naprosto výjimečné odborníky na oblast, pro kterou hledáte schopného člověka. Schopných a chytrých lidí (kteří mají jedinou smůlu, že nepatří do zmíněného rodinného klanu – “tejpu”) je přitom kolem mnoho.

Žádnou vzácností bohužel nejsou případy zahraničních humanitárních pracovníků ubytovaných v nazraňském hotelu Assa, ovládaných jedním z ingušských rodinných klanů a utrácejících horentní sumy za vlastní zabezpečení i za přemrštěné platy zaměstnanců. Případ dvou nejmenovaných organizací, jejíž koordinátorky naprosto ovládl ingušský rodinný klan a určoval nakonec jejich priority v oblasti, je v severokavkazské humanitární komunitě všeobecně znám.

Pro pořádek a informaci tedy: spolehlivý řidič jezdí v Ingušsku za 200 USD měsíčně (cca. 8 000,- Kč). Plat osobního ochránce je zpravidla vyšší, ale i když k výkonu práce používá vlastní auto, 300 až 400 USD za měsíc (cca. 12-16 000,- Kč) jsou dostačující. Učitelka v ruské státní škole si nevydělá více než 70 USD měsíčně, za práci pro humanitární organizaci většinou dostávají něco mezi 90 a 100 USD (cca. 3500 - 4000,- Kč). Za nájem kanceláře a ubytování v bezpečné a na telefonické spojení poměrně spolehlivé obytné čtvrti Targim zaplatíte měsíčně od 400 (menší dům) do 900 dolarů (dvoupatrová rezidence). Pronajme-li si renomovaná organizace s pomocí místních spolupracovníků kancelář s nájmem ve výši 1200 USD měsíčně, a jedná se o reálný příklad, nechová se příliš hospodárně. Ceny se samozřejmě pohybují dle poptávky a nabídky, výraznější změny ale nejsou pravidlem. Platit více znamená zbytečně mrhat vlastními (či svěřenými) prostředky, které by měly být využívány na pomoc obětem humanitární katastrofy.

Touha vydělat na cizincích, respektive na jejich neznalosti místní situace, je koneckonců celosvětovým fenoménem a neznalost prostředí, v němž humanitární organizace operují, lze časem i zkušenostmi překonat.

Severní Kavkaz (zejména Čečensko a Dagestán) je v zahraničí nechvalně znám únosy cizinců a vymáháním horentních sum výkupného. Čečensko se v posledních pěti letech opravdu stalo místem s jednou z největších koncentrací loupežných únosů a vražd cizinců, za něž, nezřídka neúspěšně, jejich příbuzní, zaměstnavatelé či vlády zaplatily závratné obnosy peněz.

K největšímu nárůstu počtu únosů došlo po skončení prvního čečensko-ruského konfliktu v roce 1996, kdy k nim nestabilní, zkorumpované a všudypřítomnou nezaměstnaností prosycené prostředí de facto nezávislého Čečenska přímo vybízelo. Svodky mezinárodních informačních agentur uvádějí, že v regionu bylo za posledních deset let krátkodobě či na několik měsíců uneseno kolem 700 cizinců, několik desítek za to pak zaplatilo životem. Statisícové sumy, požadované za navrácení mnoha unesených humanitárních pracovníků, brutální vražda čtyř pracovníků Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1997 v čečenských Starých Atagách či následný únos zaměstnanců britské telekomunikační firmy, jejichž uřezané hlavy se později našly u silnice z Grozného do Nazraně, vyděsily mezinárodní veřejnost i humanitární organizace natolik, že Čečensko je dodnes synonymem černé díry, v níž nenávratně mizí desítky humanitárních pracovníků.

Ostražitost je samozřejmě zcela na místě. Každý humanitární pracovník, přijíždějící do regionu (a to již v Ingušsku či Dagestánu) by měl mít u sebe minimálně jednoho ozbrojeného ochránce, který jej doprovází téměř na každém kroku. Ozbrojená ochrana kanceláře mezinárodní humanitární organizace je také nutností, stejně jako pravidlo podávat svému okolí o vlastním pohybu, finančních tocích své organizace či plánech na další den či týden co možná nejméně informací.

Všeho ovšem s mírou: zejména v Ingušsku není v současné době nebezpečí únosu příliš vysoké. Daleko nebezpečnější je například zbytečně rychlá jízda automobilem, neboť špatné silnice jsou doslova přeplněné nekvalitními vozy, což při zběsilém řidičském stylu místní “zlaté mládeže” znamená skutečné riziko. Také přílišné upozorňování na vlastní bohatství či vyzývavé nerespektování základních bezpečnostních pravidel může přivodit problém.

Cílený únos zahraničního humanitárního pracovníka je ovšem v Ingušsku daleko obtížnější a tedy méně pravděpodobný. Pro potenciálního únosce znamená měsíce pracného sledování vyhlédnuté oběti a vytváření mnoha pevných kontaktů na zkorumpované úřady, které by pak únos kryly. To je spíš typické pro nestabilní region Čečenska (kde je skutečně nezbytné dávat si zvýšený pozor), než pro poměrně malé, a tudíž přehledné ingušské prostředí. Ne náhodou také k poslednímu (a nutno říci pro období od roku 1999 poměrně vzácnému) únosu mezinárodního humanitárního pracovníka – šéfa mise holandských Lékařů bez hranic, Američana Kennetha Glucka – došlo v lednu 2001 v nestabilním trojúhelníku mezi čečenským hlavním městem Grozným, vesnicí Staryje Atagi a regionálním centrem Urus Martan, a nikoli v Ingušsku.

Přílišná ochrana zahraničních zaměstnanců humanitárních organizací, kteří jsou někdy obklopeni davem ochránců a často se nesmějí hýbat ze své nazraňské rezidence, vede k jejich celkové izolaci. Následně ztrácejí vhled do reálné situace a kontakt s obyčejnými lidmi, což může být v mnoha ohledech osudné. Příklad bývalého hlavního koordinátora jednoho z klíčových distributorů pomoci v Čečensku, který kvůli bezpečnostním omezením vyjel do samotného Čečenska po roce svého působení v oblasti, a to ještě jen na několik hodin, je sice lidsky pochopitelný, ale přináší mnoho otazníků. Jak si takový člověk dokáže vytvořit reálný obrázek o situaci a potřebách lidí, kterým dováží pomoc?

Příliš izolovaní zahraniční pracovníci nejenže mohou ztratit přehled o tom, jaká pomoc a kde je vlastně potřeba, ale zároveň se snadno stanou loutkou v rukou místních zaměstnanců, kteří tak svým způsobem přebírají velení nad humanitárními operacemi organizace. Mezi zahraničními spolupracovníky, uzavřenými v příliš těsném krunýři bezpečnostních opatření, navíc snadno začne bujet tzv. ponorková nemoc, která je často opomíjeným, avšak neméně důležitým úskalím humanitární práce na severním Kavkaze. Stovky a tisíce hodin strávené v uzavřeném prostoru se stále stejnými lidmi a ztráta velké části soukromí může při relativní šedivosti ingušské Nazraně znamenat velký psychický nápor. O “ponorkách” mezi koordinátory mnoha mezinárodních humanitárních organizací (nevyjímaje velmi aktivní Čechy, Dány, Mezinárodní výbor Červeného kříže či mnoho menších organizací) v regionu by se daly psát romány.

Množství bezpečnostních problémů a překážek, daných specifikou ruského a kavkazského prostředí, je sice v oblasti severního Kavkazu značné, avšak nikterak nepřekonatelné. Svědčí o tom skutečnost, že se zahraničním humanitárním organizacím stále daří držet v Čečensku a Ingušsku při životě desetitisíce lidí. Na druhou stranu je zřejmé, že poskytovaná zahraniční pomoc ke stabilitě v regionu zdaleka nestačí a zejména přístup ruských ministerstev, úřadů a úředníků příliš nesvědčí o jejich skutečné vůli věnovat zvýšené úsilí likvidaci humanitární katastrofy v Čečensku.

Oscar B. je nezávislý novinář a bývalý humanitární pracovník. Do oblasti severního Kavkazu jezdí od začátku druhé čečenské války a v Čečensku působil i jako zaměstnanec dvou humanitárních organizací. Tento článek je založen na osobních zkušenostech podepsaného, na výpovědích pracovníků humanitárních organizací působících v Ingušsku a Čečensku, organizací OSN a na souhrnných zprávách těchto organizací.

Překlad do češtiny: Prague Watchdog