Deportace Čečenců a Ingušů v roce 1944(Prague Watchdog) - 23. února 2004 si Čečenci a Inguši společně s tisíci lidí na celém světě připomenou 60. výročí násilné deportace těchto dvou kavkazských národů z jejich vlasti do Kazachstánu a na Sibiř. Oba národy se staly obětí Stalinovy totalitní politiky. Podobně jako v případě krymských Tatarů, povolžských Němců a jiných byli i Čečenci a Inguši odsouzeni k rusifikaci, jejich země měla být osídlena ruským etnikem a jejich kultura zapomenuta.
31. ledna 1944 bylo přijato konečné rozhodnutí o deportaci obyvatel Čečensko-ingušské republiky a 23. února byla na Stalinův rozkaz zahájena jedna z největších operací II. světové války – odsun nevinných sovětských občanů obviněných z údajné kolaborace s německou armádou do vyhnanství (za zmínku stojí fakt, že německá armáda nikdy na území Čečenska nevstoupila).
Sovětské orgány vylákaly nic netušící obyvatele do střediskových obcí na povinnou oslavu jednoho z nejpopulárnějších svátků - Dne sovětské armády a válečného námořnictva, aby mohli být snáze deportováni. Během jediného týdne Berijova NKVD naložila do dobytčáků a deportovala 478.479 Kavkazanů (z toho 91.250 Ingušů). Zhruba 80.000 z nich zahynulo cestou a dalších 80.000 bezprostředně po příjezdu do Kazachstánu.
Podle některých údajů deportaci nepřežila celá polovina všech vysídlených. Starci, děti a nemocní, kteří nemohli být odsunuti, byli nemilosrdně povražděni ve svých vesnicích. V celé zemi začala systematická likvidace všech kulturních hodnot, na náměstích měst hořely hranice z knih psaných čečensky. Vysídlenci živořili jako občané druhé kategorie v Kazachstánu a na Sibiři až do roku 1957, kdy jim byl povolen návrat do vlasti.
(S/A) |
