Beslan jako důsledek ruské politiky na Kavkaze?Emil Souleimanov
Bezprecendentně odporný teroristický útok na školu v severoosetském Beslanu za sebou před pár dny zanechal stovky nevinných mrtvých a tisíce pozůstalých. Svět sice útočníky jednohlasně odsoudil, ale přesto se tu a tam dere na povrch otázka, zda to vše není tak trochu i důsledek nepříliš šťastné ruské politiky na Kavkaze.
Nejde jen o Čečensko, celý Kavkaz je výbušným kotlem, pod který vydatně přikládají neviditelné ruce z Kremlu v duchu hesla „rozděl a panuj“. Po obou stranách kavkazského hřebene hrozí výbuchy ingušsko-osetský, gruzínsko-osetský, abcházsko-gruzínský či arménsko-azerbájdžánský konflikt. Především díky kaspické ropě však Kavkaz už není jen výlučnou sférou ruských zájmů – svůj vliv posilují i Spojené státy.
Nejžhavější místo na Kavkaze však stále představuje Čečensko, odkud se násilí v podobě teroristických útoků čím dál častěji přelévá nejen do sousedních republik, ale i do jižního a centrálního Ruska a Moskvy. Není tedy od věci si připomenout chronologii konfliktu.
První čečenský konflikt
V roce 1991 odmítlo Čečensko uznat svrchovanost federální vlády, na což Moskva odpověděla po třech letech vojenskou intervencí. Po necelých dvou letech se z Čečenska stáhla, čímž fakticky uznala svoji porážku.
Následkům nejpustošivějšího válečného konfliktu v nejnovějších dějinách Kavkazu padlo za oběť podle některých odhadů přibližně 80 000 obyvatel, tedy kolem 8% veškerého čečenského obyvatelstva. Další desetitisíce lidí si odnesly fyzické a psychické újmy na zdraví, statisíce přišly o střechu nad hlavou. Kobercové nálety a dělostřelecké útoky zničily továrny a infrastrukturu a významně poškodily místní ekosféru.
Za těchto nepříznivých podmínek se Čečenci pustili do obnovy své země. Klanový partikularismus, charakteristický pro čečenskou společnost, přitom chytil po odchodu ruských vojsk druhý dech. Mezi někdejšími spolubojovníky, nyní již rozdělenými podle rodově-klanového či teritoriálního principu do nejrůznějších ozbrojených formací, vypukly krvavé boje o přístup k beztak omezeným ekonomickým zdrojům, zejména k ropným vrtům v centrální části republiky.
V čečenské společnosti zároveň došlo k ideově-náboženské fragmentaci. Válka totiž přivodila radikalizaci a posun hodnot především u psychicky nejméně odolné části veřejnosti – u mládeže. Mnozí mladí Čečenci, kteří přišli o příbuzné či blízké a léta vydobývaný majetek, se nedovedli vyrovnat se s intenzivním pocitem křivdy, ponížení a utrpení. Toužili po srozumitelném a výstižném vysvětlení toho, co a proč se stalo, a začali se přidávat k vahhábitům - přívržencům radikální islámské sekty, která vznikla v polovině 18. století v pouštích Arabského poloostrova.
Kázání těchto stoupenců „čistého islámu“ o tom, že nejdůležitějším posláním každého muslima je džihád – svatá válka za víru, která má být vedena proti „nevěřícím“ (tedy podle vahhábistů proti všem, kdo nesdílí jejich značně zkreslená náboženská přesvědčení) - některé dezorientované Čečence oslovila a přesvědčila.
Fakticky nezávislé Čečensko se tak stalo svědkem nejen ekonomicky motivovaných bojů mezi jednotlivými klany, ale i nábožensky podmíněných ozbrojených střetů mezi přívrženci tradičního súfijského islámu, který vyznává většina obyvatelstva republiky, a vahhábity. Sektáři se neštítili obchodovat s rukojmími, a to jak s Čečenci, tak s cizinci, demonstrovali vůči nemuslimům a nevahhábitům zvýšenou krutost a neváhali své odpůrce likvidovat atentáty.
Nehledě na skutečnost, že pouze kolem 5 až 10% Čečenců sympatizovalo s vahhábity, jejich disciplinovanost, fanatismus a ekonomická soběstačnost, kterou si dovedli zajistit spoluprací s řadou islamistických organizací po celém světě, z nich učinilo mocnou sílu.
Ve snaze sjednotit čečenskou společnost v boji proti nenáviděnému nepříteli a vymanévrovat umírněného prezidenta Aslana Maschadova, se vahhábité v srpnu 1999 rozhodli pro útok na Dagestán. Nešťastný útok vedený pod heslem „osvobozování dagestánských bratrů od ruského jha“ posloužil Rusku na podzim 1999 jako záminka ke druhé invazi do Čečenska.
Ruské zájmy na jižním Kavkaze
Rusko však nehájilo své zájmy jen na severním Kavkaze, nýbrž i v nezávislých republikách jižního Kavkazu. Krátce po rozpadu Sovětského svazu označila Moskva území bývalých sovětských republik za „blízké zahraničí“, kde si měla i nadále uchovat dominantní vliv. A ruský zájem o Kavkaz nabyl na významu, když se prozápadní režimy, které se etablovaly v Ázerbajdžánu a Gruzii na vlně nacionalistické euforie, všemožně snažily vymanit se z mocenského područí bývalé monopole a usilovaly o navázání co nejtěsnějších vztahů se Spojenými státy. Kavkazský region měl vždy velký význam nejen díky své strategicky důležité zeměpisné poloze, ale i pro obrovské zásoby ropy a zemního plynu v Kaspickém moři.
Rozvoj ropné infrastruktury a Washingtonem prosazovaný tranzit kaspických surovin ropovodem přes gruzínské území do Turecka (ropovod Baku-Tbilisi-Džejchan), a tedy mimo ruské území, se Moskvě vůbec nezamlouval. Případná sociálně-ekonomická modernizace kavkazských a středoasijských zemí a nárůst vlivu USA a NATO by mohli přivodit konec mocenského monopolu Moskvy v tomto klíčovém regionu. Kreml se proto zaměřil na destabilizaci regionu a následné zakonzervování abchazského, karabašského a jihoosetinského konfliktu jako významných nástroju k ovlivňování politiky Baku a Tbilisi.
Prvním konfliktem se stala válka o Náhorní Karabach, horskou enklávu v západním Ázerbajdžánu, osídlenou většiou Armény. Konflikt vypukl v roce 1988, kdy karabašští Arméni zahájili kampaň za připojení Karabachu k Arménii.
Počátkem 90. let došlo k aktivizaci separatistických snah některých etnických menšin v sousední Gruzii. V letech 1991 a 1992 již probíhaly boje v jižní Osetii, rok na to se naplno válčilo v Abcházii. Oběma oblastem se nakonec s vydatnou ruskou pomocí vydobýt si na Tbilisi fakticky nezávislé postavení.
Další autonomní republika v rámci Gruzie, Adžárie, se také těšila fakticky samostatnému postavení pod křídly Moskvy, kam adžárský vůdce Aslan Abašidze létal téměř každý týden (zatímco ve Tbilisi se za 13 let neukázal ani jednou).
Rozvrácené Gruzii nezbylo v roce 1992 než souhlasit s umístěním ruských vojenských základen na svém území výměnou za příslib moskevské podpory při znovudobytí vzpurných autonomních republik. Slíbené podpory se však Gruzíni nedočkali, a od konce 90. let s vypětím všech sil marně prosazují likvidaci ruských vojenských základen ze svého území.
V posledních letech se však situace mění. V Ázerbajdžánu a Gruzii došlo k upevnění amerického vlivu, který postupně střídá ruský. Výjimku tvoří Arménie, která je kvůli snaze udržet si kontrolu nad Náhorním Karabachem a i kvůli bezpečnostním obavám z Turecka, s nimž má tradičně napjaté vztahy, odkázána na úlohu strategického spojence Moskvy.
Na jaře 2002 došlo poprvé k vojenskotechnickému průniku USA na území jižního Kavkazu. Tehdy Tbilisi a Washington deklarovali společnou snahu vykořenit „čečenské teroristy“ z Pankiské soutěsky na severu Gruzie u hranic s Čečenskem, načež Pentagon začal vycvičovat zvláštní jednotky gruzínské armády. Zcela podle očekávání se žádná společná americko-gruzínská vojenská operace v této oblasti nakonec nekonala.
Hrozba mezinárodního terorismu a boje proti němu však posloužila jako dostatečný důvod stupňující se vojensko-politické expanze Spojených států na Kavkaz a do Střední Asie. Ta je místními režimy, přejícími si posílení nezávislosti na Moskvě, až na malé výjimky vítána.
Proměna čečenského konfliktu
Zatímco jižní Kavkaz se tedy pomalu z kremelského sevření vymaňuje, v Čečensku dochází následkem politiky teroru, důsledně prováděné Moskvou během posledních čtyř let, k postupné „palestinizaci“ severokavkazského konfliktu. Např. nový fenomén tzv. černých vdov, tj. sebevražedných čečenských atentátnic, souvisí s tím, že stále více Čečenců, vystavených nekonečným „čistkám“, únosům, vraždám, týrání a znásilňování svých příbuzných a krajanů, vstupuje do řad povstalců nebo vede vlastní válku proti těm, koho vnímají za nepřítele.
Mnozí z nich jsou již dnes motivováni nikoli politickými (nezávislost Čečenska) nebo náboženskými (svatá válka proti nevěřícím) pohnutkami, jak tomu bylo na počátku války, ale daleko spíše individuální snahou pomstit se za zabité či zhanobené příbuzné. Neschopnost pomstít se za urážku je totiž na horském Kavkaze pokládána za nesmírnou hanbu.
Zatímco ještě v roce 2000 mohla Moskva přistoupit k rokováním s Aslanem Maschadovem, který jakžtakž kontroloval odbojové hnutí, nyní jednat se stovkami jedinců s narušenou psychikou, pro něž jediným smyslem existence je pomsta, je zhola nemožné.
Dr. Emil Souleimanov působí na Institutu politologických studií FSV UK v Praze. (A/T)
Diskuse
|
