Česká politická reakce na konflikt v Čečensku
Napsal Ondřej Soukup, Ústav mezinárodních vztahů, Praha
Pro Prague Watchdog
Úvod
Skeptikové tvrdí, že psát o české politice vůči současným událostem v Čečensku nelze, neboť neexistuje ve formě jasně formulované a konzistentní. To je jistě pravda, ale totéž se v této souvislosti dá říct o prakticky kterékoli zemi či mezinárodní organizaci. Kvůli celé řadě příčin si žádná země kvůli masovému porušování lidských práv v Čečensku nechce pokazit své vztahy s Ruskou federací. Za této situace asi nelze očekávat, že by se přístupy jednotlivých zemí k tomuto problému příliš lišily, ale určité rozdíly, vyplývající především z rozdílných historických zkušeností, lze vysledovat.
Specifické zkušenosti s Ruskem
Díky historické zkušenosti posledního století panuje v české společnosti vůči Rusku přinejmenším ostražitý vztah. Zejména jsou Češi citliví na cokoli, co by mohlo zavánět imperiálními ambicemi Moskvy. Praha byla jednou z prvních, kdo uznal nezávislost pobaltských republik, spíše negativně se staví k myšlence rusko-běloruské integrace. Díky více než dvacetiletému pobytu sovětských vojsk na území tehdejšího Československa mají také Češi zkušenost s chováním ruských vojáků. Ostatně, ekologické škody jsou na bývalých sovětských základnách odstraňovány dodnes. Z těchto důvodů byla česká politika vůči Čečensku o něco aktivnější než ve srovnatelných západoevropských státech.
Jednotliví účastníci
Ve vztahu k Čečensku zahraniční politiku neformuje jen ministerstvo zahraničí, ale nezastupitelnou roli zde hraje i prezident, parlament a různé nevládní organizace humanitárního či aktivistického charakteru. Podívejme se blíže na jednotlivé aktéry.
Prezident
Bývalý disident Václav Havel se o situaci v Čečensku vždy aktivně zajímal. Po vypuknutí druhé čečenské války nevynechal jedinou příležitost, aby neupozornil na humanitární katastrofu v Čečensku a Ingušsku a na masové porušování lidských práv ze strany ruské armády. Využil tribuny na summitu OBSE v Istanbulu, bilaterálních jednání (například společné prohlášení prezidentů ČR a Mongolska z prosince 1999) a dokonce i novoročního projevu. Problematiku Čečenska neopomenul ani v blahopřejném telegramu ke zvolení Vladimira Putina prezidentem. Kancelář prezidenta republiky opakovaně poskytla prostory a materiální podporu pro akce nevládních organizací, majících za cíl informovat českou veřejnost o situaci v Čečensku. Sám prezident poskytl nezanedbatelnou sumu na pomoc čečenským uprchlíkům. V květnu 2000 v jednom rozhovoru s novináři se zamýšlel nad problémem, proč by nemohlo Čečensko v budoucnu získat samostatnost. Z úst českého představitele to bylo poprvé (a také naposled), kdy byla opuštěna doktrína o územní celistvosti Ruské federace. Po velmi ostrém protestu z ruské strany se Havel k těmto úvahám již nevrátil. Zájem o region ale neztratil a svou pozici vyjádřil i v listopadu 2000 udělením státního vyznamenání Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi, novinářům, kteří pravidelně informují o dění v Čečensku, často s rizikem pro vlastní životy.
Ministerstvo zahraničí
MZV bylo také vcelku aktivní. Jako jedno z prvních vystoupilo v polovině října 1999 s prohlášením, vyjadřujícím znepokojení nad pokračujícím útokem ruských vojsk. Dlouhodobá pozice ministerstva se dá shrnout zhruba takto: ČR plně respektuje teritoriální integritu Ruské federace a rozhodně odsuzuje všechny formy terorismu, bez ohledu na jeho motivy. „Ovšem postup ruských vojenských a bezpečnostních sil v Čečensku již dlouho není pouze vnitřní věcí RF, neboť při něm zjevně dochází k rozsáhlému a opakovanému porušování lidských práv a konflikt vede k utrpení civilního obyvatelstva“. Současně vyzývá k politickému způsobu řešení a to za účasti Rady Evropy a OBSE. Tento přístup není v rozporu s přijetím ičkerijského ministra zahraničí Iljase Achmadova, protože v něm ministerstvo „vidí legitimního představitele čečenské administrativy“, která je ovšem součástí Ruské federace. Ministerstvo se také aktivně podílelo na pomoci čečenským uprchlíkům, na tyto potřeby uvolnilo v roce 2000 dva miliony korun a hodlá v této pomoci pokračovat.
Parlament
Jako instituce se k čečenské krizi nevyjádřila ani jedna z komor parlamentu. Ovšem jednotliví poslanci a zejména senátoři se k problematice vyjadřovali velmi často. Výzvu na obranu novináře Radia Svoboda Andreje Babického podepsala skupina senátorů ze všech politických stran, s výjimkou komunistů. V zásadě lze říci, že znepokojení nad situací v Čečensku probíhá napříč politickým spektrem, aktivní v tomto směru jsou zejména bývalí disidenti v jednotlivých stranách.
PINF a ostatní nevládní organizace
Nevládní organizace sehrávají klíčovou roli v informování české veřejnosti o událostech v Čečensku a formování veřejného mínění. Hlavní roli zde sehrává společnost Člověk v tísni, která v regionu působila již během první války. Stala se jednou z prvních humanitárních organizací, která začala pomáhat uprchlíkům v Ingušsku a vůbec první, která zahájila činnost v samotném Čečensku. Organizovala sbírku pro pomoc uprchlíkům, v jejímž rámci proběhla celá řada diskusí, promítání dokumentárních filmů a demonstrací proti ruskému útoku na Čečensko. Právě na její pozvání navštívil Prahu Iljas Achamdov. Protesty organizovaly také další organizace jako Amnesty International nebo ad hoc vzniklá skupina S.O.S. Čečensko. Činnost PINF má podporu jak prezidenta, tak v zásadě i ministerstva zahraničí.
Případ Achmadov
Stejně tak jak se liší přístupy jednotlivých zemí k čečenské krizi, tak se liší i reakce oficiálních míst Ruské federace na činnost, kterou tyto orgány označují za „vměšování se do vnitřních záležitostí RF“ nebo za „podporu terorismu“. Pod tím se může skrývat leccos, od kritiky chování ruských sil v Čečensku po otištění rozhovoru s Aslanem Maschadovem. Tyto drobné odlišnosti lze dokumentovat na návštěvě ičkerijského ministra zahraničí Iljase Achmadova v listopadu 1999. Přijel na pozvání společnosti Člověk v tísni a v průběhu návštěvy se setkal s pracovníky prezidentské kanceláře, ministerstva zahraničí a s několika poslanci. Zastávka v Praze byla v rámci jeho cesty po Evropě, kdy navštívil také Francii, Belgii, Polsko a Litvu. Ruské ministerstvo zahraničí proti všem těmto návštěvám oficiálně protestovalo, ale v nótě české vládě bylo zdaleka nejrazantnější. Na konci bylo napsáno, že „ v Moskvě vyvodí z události nezbytné závěry, co se týče dalších vztahů s Českou republikou“. To vyvolalo vlnu pobouření v Čechách, kdy například senátor Michael Žantovský prohlásil, že „To by si Rusko vůči České republice už jenom z historických důvodů dovolovat nemělo.“ V následné diplomatické přestřelce obě strany zůstaly na svých pozicích. Tento incident jen zdůraznil dlouhotrvající ochlazení vztahů mezi Prahou a Moskvou. To nevzniklo přirozeně jen kvůli čečenské krizi, jakkoli např. česká novinářce Petře Procházkové bylo na ruské MZV vyhrožováno odebráním akreditace kvůli tomu, že během bojů v Dagestánu natočila rozhovor s Basajevem a Chattábem. Spíše to souvisí obnovením imperiálních nálad v ruské elitě, kdy se do rozhodujících postů často dostaly osoby, spjaté s vojenským nebo nacionalistickým prostředím. Česká republika jim leží v žaludku z celé řady příčin.
Vstup do NATO
Díky hysterické kampani v ruských sdělovacích prostředcích během kosovské krize je NATO vnímáno jako největší bezpečnostní ohrožení Ruska. Vstup bývalých sovětských satelitů do Aliance je v rámci imperiální recidivy vnímán jako zrada. Autor těchto řádek si na půdě Státní Dumy vyslechl, že jsme „odpadlíci“. Patřilo to k jemnějším vyjádřením nesouhlasu.
Zavedení víz
Jistou neobratnost prokázala česká vláda při zavádění víz pro občany Ruska, Běloruska a Ukrajiny, které také zhoršilo vzájemné vztahy. Bylo totiž možné zkoordinovat zavedení víz se státy Visegrádské čtyřky, protože se ukazuje, že ruská zahraniční politika nám přikládá váhu pouze v rámci této skupiny a je pod její rozlišovací schopnost brát jednotlivé země jako rovnoprávné partnery. O to více rozčiluje ruské diplomaty snaha českého ministerstva o něco snížit počet akreditovaných ruských diplomatů, který převyšuje počet českých diplomatů v Moskvě asi pětkrát. Je zjevné, že značná část ruských diplomatů se zabývá jinou činností, než je oficiálně deklarovaná.
Závěr
V důsledku zhoršení bilaterálních vztahů se česká diplomacie snaží na čečenský problém upozorňovat v mezinárodních organizacích, jako je OSN, OBSE či Rada Evropy. Nečiní tak ovšem nikterak razantně, spíše se snaží získat podporu dalších evropských zemí. Ovšem klíč k zastavení války v Čečensku leží v Rusku a nikoli za jeho hranicemi. Úsilí mezinárodního společenství může k řešení jen napomoci.
|
