SEZNAM ODKAZŮ

Hrozí tu výbuch v celém státě

S Borisem A. Berezovským o Rusku, Čečensku a Putinovi

Psáno pro týdeník Respekt

Obecně se ví, že jste se silně angažoval v čečenském konfliktu. Máte nějaký vlastní model jeho řešení?

To víte, že mám. Nejdříve by měly být ihned zastaveny všechny válečné akce bez jakýchkoli podmínek. Ve druhé etapě je třeba uvažovat o rekonstrukci státního zřízení v celé Ruské federaci.

Myslíte tím, že by Čečensko mělo dostat nezávislost?

To, co se dnes děje v Čečensku, je genocida. Jiné slovo pro to nenacházím. Jsem však kategoricky proti udělení nezávislosti, protože to by znamenalo obrovský výbuch v celém Rusku. Bylo by to mnohem strašnější, než rozpad SSSR, protože tentokrát by všechno mělo výlučně silový charakter. Vedení Ruska se ale musí odhodlat k celkové rekonstrukci státu. Centrum nemůže delegovat pravomoci subjektům federace, ale naopak: národnostní okruhy musí předávat ty pravomoci, které uznají za vhodné, centru. Společný cíl všech musí být efektivní stát. Myslím, že tento model je možné uskutečnit v dohledné době. Pokud ale bude Moskva stavět vertikální moc, bude tím vytvářet potencionální napětí uvnitř země a nakonec všechno skončí výbuchem. Jestli ruská moc nepředběhne tyto události a nezačne sama budovat nové vztahy s republikami, které v Rusku existují na národnostním principu, hrozí zemi rozpad.

To je provokace

V Rusku se dnes říká, že jste jeden z těch, kdo mají na svědomí druhý válečný konflikt v Čečensku. Obviňuje vás z toho nejen Moskva, ale i Čečenci v čele s prezidentem Aslanem Maschadovem.

S prezidentem Maschadovem jsme svého času vedli dlouhé rozhovory a pochopili jsme navzájem své postoje. Vím, že je dnes v nejtěžší situaci, a vím také, jaké provokace proti němu každý den plánují ruské tajné služby. Proto připouštím, že z nějakých důvodů mě mohl někdy z něčeho podobného obvinit. Ale Čečenci, kteří jsou Maschadovovi blízcí a s nimiž mám intenzivní kontakty, mi nic nevyčítají. Tito lidé chápou, co jsem v Čečensku dělal. Když jsem byl sekretářem ruské Bezpečnostní rady, došlo k zásadnímu pokroku v mírovém procesu na severním Kavkaze, kde dnes probíhá nejsložitější konflikt: v roce 1996 vznikly mírové smlouvy, které podepsal za ruskou stranu generál Lebeď. Byla to jediná cesta k tomu, aby se válečný střet změnil ve střet ideí. Vědí, že jsem vynaložil příliš sil na to, aby konflikt skončil. Řeči o tom, že jsem příčinou druhé čečenské války v roce 1999, tedy vnímám jako dobře naplánovanou provokaci.

Tehdy jste ale ještě kontroloval televizní kanál ORT a právě tato stanice podporovala akce ruské armády v Čečensku. ORT udělala nemálo proto, aby Rusko začalo Čečence chápat jako etnikum, které škodí zemi a může být příčinou rozpadu státu.

Ale to šlo přece o čečenský útok na Dagestán v létě 1999. O tom, že partyzáni útok připravují, ruské vedení velmi dobře a včas vědělo. Já jsem byl jedním z těch, kteří na plánovanou akci upozorňovali premiéra Sergeje Stěpašina. Měl jsem konkrétní informace, dokonce od Čečenců! Útok na Dagestán jsem pokládal za zcela zhoubnou akci nejen pro Moskvu, ale především pro Čečence samotné. Dagestán pro ně byla katastrofa. Vědělo o tom i vedení čečenských ozbrojených sil, i sám Maschadov. Takže já jsem žádnou vojenskou kampaň v roce 1999 nerozpoutal. Právě naopak: dělal jsem všechno, co jsem mohl a co na mně záviselo, aby k bojům nedošlo. Bylo mi jasné, jaké následky tento akt čisté agrese bude mít. Do té doby k Čečencům neměla ruská veřejnost vztah zase tak úplně nepřátelský, teprve pak se situace radikálně změnila. Byl jsem kategoricky proti čečenským agresivním plánům, ale na druhé straně jsem měl i řadu otázek k ruským tajným službám.

Jakých?

Jak například mohly dopustit, že dva roky Čečenci klidně a nerušeně budovali obranně-útočný vojenský systém v Dagestánu, stavěli tu vojenské základny, a jako by o tom nikdo nevěděl. Čím déle o tom přemýšlím, tak se ptám, jestli i tohle nebyla provokace ze strany ruských tajných služeb, která měla přivést zemi k další válce. A taky že přivedla. Když už bojové akce začaly, podporoval jsem taktiku ruské armády v Dagestánu, dokonce i v Čečensku, když se operace přesunuly tam.

Proč jste pak najednou změnil zásadně názor?

Protože jsem za vítězství ve válce vůbec nepokládal vztyčení ruského praporu nad hlavním městem Čečenska. Vítězství -- to je především stav vědomí. V prosinci 1999 měla být podle mne vojenská operace okamžitě ukončena. Tehdy bylo nezbytné změnit priority. To jsem řekl otevřeně i Putinovi, který v té době ještě nebyl prezidentem. Mluvili jsme o tom problému mnohokrát a já jsem kategoricky nesouhlasil s tím, jak válečný konflikt narůstá.

Car -- prezident

Jak se bráníte proti obviněním, že jste válečným tažením chtěl pomoci Putinovi na trůn?

Chcete říci, že Rusové mají rádi toho, kdo má vysokou funkci?

To není přesné a už vůbec bych nemluvil o tom, že jde o nějaký citový vztah. Ruská mentalita je do značné míry otrocká. Jelcina za jeho panování neměli lidé rádi. Nevážili si ho. A najednou nemilovaný car jmenuje svého následovníka a říká lidu: "Milujte ho." A lid ihned uposlechne. Ruští občané nejsou připraveni přijímat samostatně rozhodnutí. Pořád se ohlížejí na to, co tomu řekne car, dnes prezident. Co on si přeje! Nikoli válka v Čečensku, ale ruská tradice podřídit se rozhodnutí cara báťušky byla hlavní příčinou Putinova vítězství v prezidentských volbách v roce 2000. V souvislosti s volebním vítězstvím Vladimíra Putina se hodně hovořilo o zásluhách ruských tajných služeb, především Federální bezpečnostní služby (nástupce KGB), ze které Putin vzešel. Ruské tajné služby si bohužel myslely to, co vy: totiž že čečenský konflikt a Putinova správná účast v něm může ovlivnit jeho úspěch ve volbách. Jsem přesvědčen, že mnohé provokace, ke kterým tehdy docházelo, připravily právě tajné služby. Chtěly tak zvýšit Putinovu popularitu: proto si dodnes řada lidí myslí, že válka pomohla Putinovi do prezidentského křesla.

Je tedy jeho zvolení ústavní a spravedlivé? Přestože mu podle vás předcházely provokace tajných služeb?

Pozor! Parlamentní volby v roce 1999 a prezidentské volby v roce 2000 se uskutečnily ve specifické ruské realitě, s použitím všech zvláštností politického boje v Rusku, ale -- v rámci ústavy. Proto příchod Putina k moci nepokládám za ústavní převrat. Ani činy, kterých se dopustil poté, co usedl na prezidentské křeslo, bych nenazýval ústavním převratem. Je ale pravda, že porušil ruskou ústavu, a to v jejích základních tezích. Jeho výnosy o vytvoření sedmi federálních okruhů i rozehnání Rady federace jsou zcela protiústavní činy. Dříve či později se za to bude muset zodpovídat. Podle ústavy Ruska má být prezident garantem ústavy. V tomto smyslu souhlasím s tím, že se dopustil zločinu.

Před několika měsíci emigroval do Anglie důstojník Federální služby bezpečnosti Litviněnko, který tvrdí, že má svědectví o tom, jak se připravovaly výbuchy obytných domů v Moskvě na podzim 1999, které předcházely druhé válce v Čečensku. Dodnes však nic nezveřejnil. Víte o tom něco?

Znám Litviněnka velmi dobře a dlouho. Víte, že před měsícem anglický soud rozhodl, že má nárok na politický azyl? Napsal knihu, ve které odhaluje mnoho o akcích organizovaných tajnými službami v průběhu celé čečenské válečné kampaně. Tedy už za první války. Cílem těchto teroristických provokací bylo nasměrovat veřejné mínění proti Čečencům. Pokud jde o ty strašné exploze v Moskvě, vedení státu neodpovědělo na spoustu otázek. A to přesto, že zveřejnění výsledků vyšetřování je hlavně v jeho zájmu. Vždyť mnozí obviňují tajné služby z toho, že výbuchy organizovaly. Mnozí se ptají stejně jako já: proč se výbuchy v Moskvě tak časově shodují s počátkem Putinovy prezidentské kampaně? Proč po ukončení kampaně přestaly i výbuchy? Proč dodnes veřejnost neví nic o pachatelích? Mocenské orgány se mlhavě snaží informovat o něčem, čemu říkají vyšetřování, ale nikdo jim nevěří. Myslím, že se přece jen pravdu brzy dozvíme. Je to příliš významná událost pro historii i budoucnost Ruska. Navíc je vše ještě příliš čerstvé na to, aby zmizeli všichni svědkové.

Podle vás prezident Putin porušuje ústavu, nedokáže se vypořádat s konfliktem v Čečensku, omezuje svobodu slova. Proč k tomu Západ mlčí?

Není pravda, že mlčí. Západ reaguje především na omezování svobody slova v Rusku. Vzpomeňte si, co se dělo, když likvidovali televizní stanici NTV. Ne že by to NTV zachránilo, ale velice to ruské společnosti pomohlo pochopit, co se děje, v čem se dnes nachází. Je ovšem pravda, že jinak tlak ze strany Západu nemá skoro žádný viditelný výsledek. NTV nakonec přešla pod kontrolu státu, rozhlasová stanice Echo Moskvy se také dostává do rukou vedení země... Veřejnost ovšem už přesně chápe, čeho se státní moc dopouští.

Nemůžete na americkém prezidentovi, který nedávno usedl na prezidentské křeslo, chtít, aby se podíval Vladimíru Putinovi do očí a pochopil, s kým má tu čest.

Vy jste ale Putina zpočátku také podporoval...

Já nejsem americký prezident, mám větší právo na omyl než on. Tlak, který vyvíjí Západ na Rusko, je možná nedostatečný, ale stále citelnější. Ruské vedení jako by nechápalo, že sice může potlačit svobodu slova a další projevy občanské společnosti, ale tím vůbec neřeší problémy, které se před ním kupí. Hrubou silou můžete řadu problémů odsunout, ale nezbavíte se jich. Ruské vedení si připravuje velmi nebezpečné prostředí samo pro sebe.

Čím?

Situace, kterou vytváří, má explozivní potenciál. Hrozí tu výbuch v celém státě. Především mladí lidé, a těch jsou miliony, už nehodlají obětovat svobodu kvůli nějakým ideovým či nacionálním cílům. Už nechtějí jen přežívat, chtějí žít.

Existuje šance, že to pochopí i ruské vedení?

Za všechno, ať se to děje z jakýchkoli příčin a pro jakékoli cíle, se musí platit. Skvělým důkazem toho, že nic nezůstane nepotrestáno, je soud nad Miloševičem. To je fantastický precedent. Nic nebude zapomenuto. Také prezident Putin by měl vědět, že musí nést zodpovědnost za všechny své činy. A to se stane, vím, že to nebude dlouho trvat. Putin jako vrchní velitel ruských ozbrojených sil už překročil hranici, za níž se za všechno platí.

Některé ruské sdělovací prostředky naznačily, že připravujete útok, jehož obětí by se měl stát ruský prezident.

Takových věcí nejsem schopen. Diktátoři si připravují svou budoucnost sami. V našem století bude jejich životnost krátká. Ne já, ale oni sami zodpovídají za svůj konec.

ANDREJ BABICKIJ, LEILA CHADŽIJEVA
Autoři jsou publicisté.

Boris Berezovskij (55) patří k nejznámějším, ale také nejvíce kontroverzním postavám ruského veřejného života. Bývalý matematik se rychle vyšvihl mezi ruskou podnikatelskou elitu a díky úzkým vazbám na politické špičky (především okolí prezidenta Jelcina, včetně jeho dcery Taťány) svůj majetek rozšířil o podíl v několika ruských bankách, ropných i leteckých společnostech a především v médiích (televizní kanály ORT a TV6). V r. 1996 zastával na čas vysokou funkci sekretáře ruské Bezpečnostní rady, od r. 1999 byl poslancem Státní dumy, angažoval se v čečenském konfliktu. Ani jeho funkce, finanční podpora občanské společnosti a dary na charitativní účely ho neochránily před podezřením, že jeho bohatství pramení především z účasti na sporné privatizaci, ze styků s kriminálním podsvětím a z korupce v mocenských složkách. Před rokem rezignoval na poslanecký mandát a obvinil prezidenta Putina z toho, že nastoluje autoritářský režim. Brzy ho začaly pronásledovat soudní pře a vyšetřování ruské prokuratury pro podezření z řady zločinů, zejména z praní špinavých peněz. Z podobných činů ho nedávno obvinil i americký novinář P. Chlebnikov v knize "Kremelský kmotr Boris Berezovskij"; navíc měl financovat čečenské extremistické síly a pomohl tak vyvolat druhou válku v Čečensku. Berezovskij všechna obvinění odmítá a označuje za mstu Kremlu. Koncem minulého roku se uchýlil do francouzského exilu a zahájil kampaň na svou obranu: snaží se vystupovat jako garant demokracie, svobody slova a občanské společnosti v Rusku. Řada pozorovatelů jeho prohlášení považuje za politicky vypočítavá. Interview dává mimoruským médiím jen zřídka. K tomuto rozhovoru došlo minulý týden v Mnichově a týkal se po dohodě jen čečenské války, problému Ruska a prezidenta Putina.